Homilie: Víra nutí vstoupit do hry

V kostele v Jedovnicích je ambon vyvýšené místo, tvořené několika kamennými disky vysunutými mimo osu do prostoru. Ty kameny tvoří jakoby první Petrovy kroky po vodě. Dokud hleděl na Ježíše, zjišťoval, že opravdu může jít. Život křesťana je odvážná stavba, opřená o Boží slovo, které je pevnější než skála. Může ovšem přijít strach – ostatní sedí v lodičce, silný vítr připomíná nebezpečí, které hrozí. Petr přestal hledět na Ježíše a tím také na něho spoléhat. Nemůžeme se chlubit něčím svým a na nic svého spoléhat, naší jedinou jistotou je Ježíšovo přátelství a naší silou důvěra v něho. Stačí zavolat: „Pane, zachraň mne!“ a pevná ruka Ježíšova vytahuje Petra z nebezpečí a staví zase na rovinu víry.
Náš život je od křtu nadpřirozený, není to jen nějaké vylepšování toho přirozeného, jako nová záplata na staré šaty, ale život v jiné rodině a tím také v jiných možnostech, které musíme využívat, jinak by náš křest neměl žádný smysl. Jsme přece údem Těla Kristova a nesmíme být ochrnutým údem, jinak bychom byli jen na přítěž. Nejtěžší jsou vždy ty první kroky, než člověk pozná, že to jde. My bychom chtěli mít nějakou jistotu už dopředu. Ale to bychom byli jako parašutista, který by si chtěl vyzkoušet spolehlivost padáku už v letadle. Může mít jistotu jen v tom, že se to někomu podařilo už předtím, že je to tedy možné.
Víra není jako vyhlídková věž nebo příběh, sledovaný na televizní obrazovce, kde může být člověk nezávislým pozorovatelem. Kdo chce poznat pravdivost víry – plnou pravdu o Bohu a o člověku a získat vnitřní jistotu –, musí vstoupit do hry, stát se součástí Ježíšova příběhu, sdílet s ním jeho osud v tomto světě.
Bylo to koncem padesátých let. Posteskl jsem si jednomu knězi, který se vrátil z komunistického vězení, jak ubývá lidí v kostele. Zeptal se mě: „Věříš, že je pravda, co se v kostele říká?“ – „Věřím!“ – „Tak zůstaneš, i kdybys tam měl být sám!“
Evangelium nám chce dnes pomoci zkušeností apoštola Petra. Je to zkušenost věrného přátelství s Ježíšem, který má moc vést nás i po vodě. Musíme mít odvahu dát Ježíši možnost jako Petr, aby mohl projevit svou moc. Cesta víry je v rovině nadpřirozena. Jakmile opustím rovinu živého vztahu k Ježíši, topím se a padám dolů. Pak ztrácí smysl všechny oběti pro víru, modlitba pokání, odříkání. Ale je tu Ježíš se svou něžnou výčitkou: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ A na palubě Kristovy lodičky církve nacházím znovu pevnou půdu pod nohama. V pochybnostech mysleme na Krista, který podával ruku Petrovi. On kráčí po vlnách času staletími a my mu jdeme vstříc. Také mně a tobě říká: „Pojď, neměj strach, nebuď malomyslný!“ Jen pevná a statečná víra nás může dovést tam, kde se s ním setkáme!