Vydání: 2018/9 Jak prožívají půst naši sousedé?, 27.2.2018

Nejde tu o opojení „zakoušet vlastní trampoty“, ale o Boží vznešenost. Uvažujme o nezbytnosti společenství s Bohem, ne o důsledné znalosti toho, co konali farizeové. Byť v Písmu bylo jakoby vše centrální, neboť jde přece o tentýž život Ducha, povšimněme si nyní souvislosti toho, co je viditelné a neviditelné. Toto dvojí vyznáváme při každém Krédu: Bůh Otec stvořil vše viditelné i neviditelné. Jak je možné z pohledu na nějaký viditelný chrám uvažovat o neviditelném chrámu Krista?
Je nedobré, budeme-li se plnit materialismem, v chrámech provozovat byznys atd., a přitom se budeme prý naplno zaobírat novým chrámem Kristova těla. Církev coby Kristovo tělo je ovšem i „pestrá směs ve strakatém“, leckdy omšelý oděv, slátaný z cárů všech chybných postojů přítomnosti a minulosti, polepený stále novými fleky směšných denních postojů. Ježíš nemá „vehementní hnus“ z nás, ale objímá nás takové, jací jsme.
Svátosti církve směřující ke stavbě Božího chrámu nepůsobí v čistých liniích, jako sklizeň z nebeské nekonečnosti. Jako svátosti jsou pro lidi, podobně i Kristovo tělo je pro člověka. A tělo je spletená životní tkáň. Jako chrámy nejsou uzamčené zámkem, tak i osobní stráž nad prožíváním Kristova těla předpokládá otevřenost a zasvěcování toho, čím vším žijeme, s čím vším do chrámu přicházíme. Úcta k rituálu „čistého chrámu“ nesmí zastínit spolehnutí se na Boha, jenž náš život naplno žije. Tuto (prý) „trapnou proceduru“ viditelného těla nelze ani kvůli Bohu obejít.
A ještě další rozlišení je důležité: Ježíš v dnešním evangeliu nepodniká tažení proti obchodu, ale jde mu o pohled na to, čím primárně žijeme. Z čeho nám více svítí oči: že jsme něco prodali, nebo že nás zasáhl Pán, takže jsme jen jemu mohli právě patřit?
„Chrám“ vůbec není nějaký hmatatelný či popsatelný systém, nýbrž spíše nějaká mohutná krajina, k níž nemáme dopředu vyrobenou kartografickou mapu. Chrám je místo, kde má přednostně domov to, co je v nás nejpěknější, co roste kvůli Pánu.
Tu se neholedbáme, kolika špínami jsme museli projít, ale tiše a vděčně zasedneme do lavic, abychom s Pánem naplno byli. Člověk se uraženě brání poznání, neboť jde o jedinečný úkon dítěte – vztáhnout ruku, nechat se obmýt a nesvalovat vinu na druhého.
Zákon růstu Kristova těla, očišťování církve, není donucování, tyranie pro zfalšování svědomí, není to mrtvá litera ani konvence. Ani determinující přikázání, pořádek, ustanovení, předpis. Slovo Pánovo o chrámu jeho těla je naopak plné útěšných a důležitých dalších slov – vyslovených s vroucností, něhou. Vyslovené Ano vůči nám z hlubokého žhnoucího středu.
Do plného kumbálu harampádí modlitba farizeje odsuzujícího Ježíše s obtížemi vchází. Avšak ani síla nenávisti farizeů nebyla tak mocná, že by zastavila Krista v jeho vítězství. On nás totiž do svého těla již přijal.