Církevní rok končí zjevením definitivní moci Kristovy vítězné lásky. Pod Kristovu vládu bude svěřen celý svět, všechen čas. Tváří v tvář Kristu Králi bude zjeven i celý náš život. Jasně se ukáže, kým jsme se stali. Určitě budeme překvapeni, protože Boží slávu si nikdo nedokážeme představit, největším překvapením ale bude, až se nám jednoznačně zjeví, pod jakou podobou se nám jí nejvíce dostávalo: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Matoušův obraz posledního soudu jednoznačně stvrzuje, že soud nad námi se konal v každém skutku našeho života a jeho měřítkem je v dnešním textu „jen“ náš vztah k lidem.
Vydání: 2017/47 Přijeďte k nám, zvou Češi papeže, 21.11.2017
V Matoušově líčení vlastně nejde o soudní proces, ale jen o vynesení už přijatého rozsudku, není zde vyslýchání, zjišťování motivace našeho chování, polehčujících okolností. To vše již zjevně proběhlo. Teď je naše chování jen potvrzeno. K třídění hospodářských zvířat a jejich rozdělení na různé strany se dá dohledat spousta dobových reálií, nám snad pro naše účely postačí identifikace levé strany se zlem a pravé s dobrem, která byla v tehdejší kultuře všeobecně přijímána (srov. dobrého lotra po pravici Ukřižovaného). Soud je tedy jasný, a v této chvíli už nezvratný. V žádném případě zde ale nejde o nějaké předurčení ke spáse či zatracení. Soudce, jednoznačně v celé tradici ztotožněný s Kristem, sice hovoří o království připraveném od založení světa, ale Bohem bylo připraveno VŠE pro láskyplné naplnění úkolu člověka. Od počátku pamatoval i na naši vinu a na její očištění v Kristově krvi. Bůh nám nemohl připravit místo zatracení, prázdnoty po dobru. Volba zlé strany je tedy důsledkem našeho jednání proti Božímu obrazu v nás, znovu a znovu chráněnému hlasem našeho svědomí.
Měli-li jsme se podílet na scelení celých dějin v úkonu lásky (eucharistia), byli jsme posláni, abychom rozlišili ta místa, kde se jedná proti lásce, pravdě, spravedlnosti – a k tomu dochází všude tam, kde je ponižován člověk. Nejzřetelnější je to u lidí, kteří nemají šanci obstát ve většinovém proudu, nemohou nám ničím pozemským odplatit lásku, vedou nás tedy k lásce věčné.
Vyvolení ani zavržení služebníci nejsou ale překvapeni tím, že jsou souzeni podle vztahu k nejpotřebnějším, to bylo všeobecně známo. Udivující je to, že nešlo o to, výslovně rozpoznat Ježíše, že „stačilo“ s čistým úmyslem posloužit člověku. Stvoření všech lidí k obrazu Božímu je tu stvrzeno souzením všech lidí bez ohledu na náboženskou příslušnost. Znamená to snad, že rozpoznání Ježíše jako Krista není nutné? Nikoli. Jen v Ježíši Kristu se zjevuje Boží určení každého člověka, v jeho Kříži je osvobození každého člověka, jen pod tímto znamením lze pod Boží vládu shrnout celý svět. Jako by Ježíš zde nebyl někým, koho máme rozpoznat svýma očima, ale byl sám oněma očima, které nám umožní správně, tedy s láskou, vidět celý svět. Až budeme pozváni vidět Boha tak, jak je, bude tomu tedy předcházet otázka, zda jsme předtím viděli každého člověka jako dítě Boží.
