Vydání: 2021/49 Za svobodu vyznání, 30.11.2021

Na adventní scénu dnes vstupuje Jan Křtitel a jeho první part je velkolepě uveden výčtem slavných jmen mocných osobností tehdejšího světa: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem… a Herodes… a Filip… a Lysaniáš…“ (Lk 3,1-2).
Lukášovým cílem jistě není jen dodat příběhu autentičnost tím, že ho zasadí do přesných historických kulis, ale především zdůraznit protiklad k tomu, co následuje: Boží slovo se doslova „stalo“ Zachariášovu synovi Janu Křtiteli. A kde? Na poušti.
Tedy zcela mimo všechna komunikační centra tehdejší moci. A přece by bylo tak skvělé a produktivní, kdyby se Boží slovo usadilo na Tiberiovi, to by pak mělo pořádný vliv! Nebo kdyby jím promlouval Pilát či aspoň Lysaniáš. Možná bychom se spokojili i s velekněžími Annášem a Kaifášem. Nebylo by úžasné, kdyby Boží slovo hlásali kněží?! Nestalo se tak.
Vzkaz je tudíž jasný: Abychom pochopili smysl života a všeho, co bylo právě skrze Boží slovo stvořeno, nemusíme studovat životy mocných, protože ten, kdo vytváří skutečný život, který na konci zůstane (vždyť jsme v adventu, tedy v očekávání druhého Kristova příchodu), je někdo úplně jiný, kdo stojí mimo kategorie moci tohoto světa.
A my, kteří na Mesiášův druhý příchod čekáme, musíme být velmi opatrní, abychom se nenechali oklamat Pokušitelem, jehož úmyslem je promíchat náš nový život, který jsme skrze Otcův dar (tedy Ježíše a jeho velikonoční vydání se do našich rukou) dostali, s pochybnou mocí tohoto světa. „Všechna tato moc je odevzdána mně,“ (Lk 4,6), říká ďábel, když pokouší Ježíše. Všechna! A dějiny církve jsou v tomto ohledu výmluvné. I dnes vnímáme, jak je obtížné, aby nám lidé nazlobení na církev zkompromitovanou podílem na mentalitě a moci tohoto světa odpustili.
A jde o každého z nás. Jan dnes hlásá, že to já se mám podívat na své cesty a stezky, na topografii svého srdce. Jestli jsem se nenechal zavléct do propastí nízkého sobeckého smýšlení a moci světa, jestli jsem nepodlehl pahorkům povýšené vůle, která chce prosadit sama sebe padni komu padni. Protože přiznání si pravdy o sobě samém je tím prvním a nezbytným předpokladem příchodu Spasitele.
Naše adventní příprava ale nespočívá v tom, že se teď vlastními silami staneme dokonalými, ale že svobodně přijmeme Boží dílo, které pro nás Hospodin vykonal a nepřestává konat. To on v Kristu vyrovnal, zasypal, srovnal a uhladil naši cestu, abychom se přijetím Kristova života mohli navrátit ke svému synovství a tak vstoupit do plnosti Otcova království.