Na pravdivosti Kristova zmrtvýchvstání naše křesťanská víra stojí a padá; vstal-li z mrtvých, je celé naše křesťanství skutečné, protože Kristus je Božím synem, nevstal-li, jsme nejubožejší ze všech lidí, protože jsme uvěřili jen přeludu a nepravdivé zvěsti. Ač argumenty potvrzující pravdivost jsou známé a o Velikonocích vždy opakované, je dobré si je rok co rok znovu připomenout. Pomáhají nám totiž k víře, která otevírá srdce pro vnímání Boha a která dává za vší symbolikou velikonočních bohoslužeb prožít realitu událostí, které se skrze ně znovuzpřítomňují.
Vydání: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup, 11.4.2017, Autor: Jan Houkal
Často, když se o těchto argumentech hovoří, se začíná svědectvími těch, kteří našli prázdný hrob a po čtyřicet následujících dní se setkávali se Zmrtvýchvstalým, tedy se svědectvími očitých svědků: kdyby o pravdivosti své zkušenosti, jinak tak nepravděpodobné, nebyli jednoznačně přesvědčeni, nebyli by pro ni obětovali svůj život (vždyť podle starobylé tradice všichni apoštolové i evangelisté, kromě Jana, položili pro svou víru svůj život). Navíc způsob, jakým o ní v Novém zákoně podávají svá svědectví, je tak průzračný, že nevrhá ani stín nějaké uměle a účelově vykonstruované fikce. Kdyby učedníci navíc nepotkali Krista zmrtvýchvstalého, nebyli by se nikdy po Velkém pátku dali zase dohromady a nebyli by se s takovou silou a odvahou rozeběhli zvěstovat evangelium do celého světa. Kdyby nebyli přesvědčeni, že je to opravdu on a že z mrtvých skutečně vstal, nikdy by se rané křesťanství – ještě v židovském prostředí – neodvážilo začít místo soboty slavit neděli. Přesunout samotným Bohem přikázaný sváteční den ze soboty na neděli vyžadovalo něco ještě mnohem většího, než bylo Boží odpočinutí v ráji či vyvedení z Egypta: Kristovo zmrtvýchvstání. Kdyby víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání potvrzující jeho Božství nebyla od samého počátku křesťanství jeho nejvýraznějším vyznáním, nemohl by okolní svět hovořit o křesťanech jako o těch, kteří „vyznávají zmrtvýchvstání jakéhosi Krista“. A hlavně, kdyby Kristus nebyl zůstal – především v trojici (tedy ve víře vyznávané a zapsané v Písmu a tradici), (v bohoslužbě, zvlášť té svátostné) a (v církevním společenství lásky mezi křesťany) – se svými učedníky v církvi dál přítomen a nepůsobil v ní, pak by nedocházelo k proměně lidí ze zlých na lepší. Ostatně už svatý Irenej na otázku, kdeže je dnes na zemi ten vzkříšený Kristus, odpovídá poukazem na křesťany, které Boží milost i světu vnímatelně proměňuje k lepšímu. Proto se stávají také , „svědky“ Kristovy moci, která je silnější než smrt.
Je dobré si všechny tyto důvody, proč věříme, připomenout, ale ještě lepší je se na jejich základě znovu „rozeběhnout“ k prázdnému hrobu, zpřítomněnému zvlášť velikonočními bohoslužbami. Tam se totiž můžeme setkat s Kristem zmrtvýchvstalým, duchovně až s tou samou intenzitou, jak se to poštěstilo očitým svědkům. A jako toto setkání proměnilo je, má jistě silu proměnit i nás…
