- Katolický týdeník

Vzpomene si někdo z vás, milí Kristovi přátelé, sestry a bratři, na období svého života, když vám bylo dvanáct let? To jsou v životě člověka léta, ve kterých je jako jinoch či dívenka žákem či žákyní povinně navštěvující základní školu. Avšak nejen to. Začíná se hlásit dospívání se vším všudy. Puberta je ten čas, jenž trpěliví rodiče musejí se svými dospívajícími dětmi přežít a neztratit je, resp. neztratit jejich důvěru. Netrpělivost, nedůtklivost a nervozita rodičů by se mohla stát nebezpečím, že jejich dospívající děti svou důvěru vloží do někoho jiného, často do zcela nevhodné lákající povrchní autority pochybných morálních kvalit.
V úryvku z Lukášova evangelia této neděle, druhého vánočního svátku, liturgicky letos vyhrazeného Svaté rodině, se dočteme, že Ježíšovi rodiče se vydali do Jeruzaléma na svátky jako obvykle a že Ježíšovi bylo dvanáct let. V tomto jeho chlapeckém věku můžeme vypozorovat cosi, co bychom s upřímností víry nazvali projevem samostatnosti, dozrávání a dorůstání, což projevem puberty nesporně je. On se ale ve svém osamostatňování nemohl ztratit tak, aby nebyl k nalezení. Tři dny to trvalo, než Marii a Josefovi přišlo na mysl, že by jejich dítě mohlo být v Hospodinově chrámu, v prostoru Božím, ve kterém se nikdy nikdo zatoulat nemůže. A opravdu tam byl. Ovšem nikoliv jako dítě, ale už téměř jako jeden ze shromážděných učitelů, jako ten, kdo naslouchá a klade otázky. Není divu, že se všichni přítomní divili a žasli nad jeho chápavostí. Opravdu, to už nebylo dítě.
Tady už můžeme vypozorovat snad první zřetelné osobnostní rysy dospívajícího budoucího Mistra a Spasitele. Mariina otázka, vložená do bezesporu už radostné fáze hledání a nalezení jejího Ježíše: „Dítě, proč jsi nám to udělal? S bolestí jsme tě hledali…,“ je pochopitelný projev pečující matky a vlastně všech starostlivých rodičů. Nicméně Ježíšova odpověď na tyto oprávněné obavy je velmi zvláštní, současně jednoduchá a užitečně použitelná pro jakoukoliv meditaci o následování Krista: „Proč jste mě hledali?“
Živý, tedy osobní vztah k Ježíši může mít jedině ten, kdo se stále znovu pokouší nalézat odpověď na zásadní Kristovu otázku: „Proč mě, milá sestro či milý bratře, hledáš?“ Ihned se objevuje i otázka další: „A opravdu mě hledáš?“ Hledání je proces a současně jasná příležitost k projasnění víry. Krista lidé hledali, aby od Něho něco dostali. Samozřejmě, měl jim vždycky co dát. Vytrvalé hledání Ježíše proto, abych byl prostě s Ním a On se mnou, a společně jsme byli v domácnosti Jeho Otce, to je cíl, ke kterému se máme upnout, každodenně k němu s trpělivostí mířit a bedlivě směr naší životní cesty sledovat.