Dnešní neděle je poslední z těch tří postních nedělí, kdy se biblická čtení jednotlivých ročních liturgických cyklů tematicky liší. V rámci letošního cyklu „C“ čteme tak již napotřetí Boží slovo, které by nás mělo pohnout k obrácení a pokání. Takřka tři čtvrtiny postní doby jsou již za námi, proto je na místě zazpytovat svědomí, jak jsme uplynulý čas s Boží pomocí využili k obrácení, co Božího se s námi stalo. K tomu nám mají pomoci i dnešní biblické texty.
Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019
V evangeliu se před námi rozevírá známá scéna: Ježíš a hříšnice. Žena přistižená při cizoložství sice s největší pravděpodobností není Máří Magdaléna (to až pozdější tradice tyto dvě ženy ztotožnila a pak ještě navíc spojila s třetí ženou, s hříšnicí v domě Šimona farizeje), přesto můžeme doufat, že i tato žena (podobně jako ony dvě další) vzala Ježíšova slova „jdi a od nynějška už nehřeš“ vážně a obrátila se.
V ženě cizoložnici – podobně jako před týdnem v marnotratném synu – bychom se dnes všichni měli nějak najít. Každý z nás přeci v něčem hřeší, třeba i často; každý z nás svými hříchy druhým, Bohu a sobě opakovaně ubližuje. Duše každého z nás tedy nějak cizoloží tím, že se oddává a klaní jiným a jinému než Bohu samému. I v našem případě jsou to leckdy druzí lidé, kteří na náš hřích, na naše cizoložství, pravdivě ukáží prstem (farizeové v evangeliu se totiž nemýlili v posouzení ženina hříchu, ale jejich tragédie spočívala v tom, že situaci chtěli zneužít jako léčku na Krista a že s onou ženou, přesvědčeni o své spravedlnosti, neměli pražádného slitování). I v našem případě to může být naše okolí, které na náš hřích ukáže, a proto je dobré i jemu občas naslouchat.
Přiznat si hřích je totiž životně důležité, protože jen upřímné vyznání hříchů otevře naše srdce Kristu, který nepřišel spasit spravedlivé (ve svých očích), nýbrž hříšníky. K nim přichází zvlášť rád a odpuštěním chce proměnit jejich nitro, aby povstali a zatoužili již nehřešit více (a následně také neházet kameny po ostatních hříšnících).
Kristovo odpuštění je navíc něčím ještě hlubším, než jen aktem Boží všemohoucnosti. Pramení přeci z kříže, na který Boží Syn vynesl všechny naše hříchy a zahladil všechna naše provinění. Tedy že svou zástupnou obětí za nás – tajemně, božsky, někde v hlubině bytí – také napravil a narovnal to, co jsme svými hříchy napáchali, komu jsme ublížili. Teprve toto Kristovo „zadostiučinění“, které se na nás uskutečňuje především křtem a svatou zpovědí, nás vnitřně osvobozuje, takže v pokorné vděčnosti můžeme zapomenout na věci minulé a vydat se vstříc věcem novým, Božím, svatým – jak jsme dnes četli v prvním i druhém čtení. Vždy však s pokornou vděčností, že nám muselo být mnoho odpuštěno, jako té ženě hříšnici v evangeliu…
