Vydání: 2018/15 Tisíce lidí podpořily rodiny, 10.4.2018

Člověk se stává sám sebou díky vztahu k druhému „ty“, především k „Ty“ Božímu. Teprve když řeknu své „ano“ druhým, když je přijmu jako své bližní, teprve pak jsem skutečným člověkem. Filozof Emmanuel Lévinas to vyjádřil krátce: „Být zde pro druhé, nebo zemřít!“ Jestliže pravdivý mezilidský vztah dokáže změnit naši povahu, což teprve setkání se vzkříšeným Kristem! Dokladem jsou ženy, o nichž čteme v Markově 16. kapitole: Chtěly vonnými mastmi pomazat Pánovo tělo, ale našly jen prázdný hrob a anděla, který ohlásil Ježíšovo vzkříšení. A v zápětí se Pán zjevuje Marii Magdalské, a i její zármutek se mění v radost.
Podobnou zkušenost udělali i dva učedníci, kteří prchali z Jeruzaléma do Emauz. V hovoru se stále vraceli k nedávným událostem, ve kterých viděli konec svých nadějí, a tu se k nim připojil sám Ježíš. Zpočátku ho nepoznali, ale on jim připomněl některá slova Písma, která se na něho vztahují. Jejich prosba „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se nachýlil“ vyjadřuje nejen touhu jejich srdcí, ale i základní potřebu každého z nás.
Totéž prožívali učedníci shromáždění ve večeřadle, když mezi ně přišel Kristus, aby je ujistil o svém vítězství nad smrtí. I my jsme povoláni přijmout vzkříšeného Ježíše do svého srdce, abychom se vnitřně proměnili a poznali, jaké možnosti nám připravuje víra podložená hlubokou osobní zkušeností.
Poselství evangelia je při pohledu na současný svět navýsost aktuální, neboť v něm převládají nejrůznější obavy a úzkosti. Takové pocity člověka ochromují, zbavují radosti ze života a svazují mu ruce, které by měly budovat lepší svět a vytvářet pokojné společenství.
Je stále dost těch, kdo by chtěli po vzoru velekněží a farizejů Kristovu radostnou zvěst zavřít do zapečetěného hrobu, aby nepřekážela jejich touze po ovládnutí světa. Nebojme se tedy nejen v těchto dnech, ale stále se ve svém srdci setkávat s vítězným Ježíšem, který nás chce přátelsky provázet na našich cestách, abychom svým příkladem svědčili i druhým o jeho božské vůli odpouštět a vnášet do srdcí pravou radost, která není z tohoto světa. Povzbuzuje nás k tomu papež František, který navštěvuje nejchudší rodiny, vězně, nemocné a uprchlíky.
A v krizových dobách 20. století pomáhala v chudinských čtvrtích Paříže a jiných měst přesvědčená křesťanka Madeleine Delbrelová, která evangelizovala slovem i konkrétní pomocí.
Sociální práci spojenou s hlásáním evangelia brala jako povinnost, kterou jí uložil Pán. Napsala: „‚Věčný misionář‘, Duch Svatý, kráčí uprostřed nás a vdechuje do srdcí naději na všeobecnou spásu. Nechme se jím naučit, že vzkříšený Ježíš k nám přichází po cestě, která vede k druhým. Naučme se, že přijmout Pána znamená předávat ho dál.“