Vydání: 2020/47 Připomínky 17. listopadu, 16.11.2020

Slavnost Ježíše Krista Krále nám připomíná tři skutečnosti:
– kým je Ježíš,
– kým jsme my,
– kým můžeme být navždycky, když to Bohu dovolíme.
Jednou jsem dětem v náboženství položil těžkou otázku: „Když je Ježíš náš Král a my všichni v církvi patříme do jeho rodiny, kdo jsi v Božím království ty?“ – „Přece princezna,“ vykřikla bez zaváhání malá Eliška. Ta holka, řeknu vám, strčí kdejakého teologa do kapsy. Hotový Tomáš Akvinský v sukni. Protože v tom, co je v teologii podstatné, má naprosto jasno.
Dnešní slavnost nám totiž neříká, jenom kdo je Ježíš, ale také kdo jsme my. Ježíš je Král. A Král je Pastýř. A Pastýř se stal Beránkem, aby se ovečka mohla stát královnou. Navždycky. Má to jedinou podmínku: „Přijď Království tvé,“ se uskuteční jen prostřednictvím: „Buď vůle tvá.“
Ježíš Kristus je Král. On vládne dějinám. Král králů, prezidentů, císařů, mocností a sil… Ale jaký je to Král!
Král maličký, tichý, pokorný, v lůně ženy, na seně ve žlabu pro dobytek. Slovo učiněné nemluvnětem. Vládne andělům a poslouchá své rodiče. Král na oslátku, které mu nepatří. Zná žízeň a hlad, úzkost a strach, únavu z cest. Král, co svým přátelům, zkřehlým zimou po celonočním rybolovu, připravuje snídani. A při večeři jim umývá zaprášené nohy.
Král zbičovaný, s trnovou korunou na hlavě. Vysmívaný zločinec na trůnu kříže. Pro mnohé žrout a pijan. Pro rodinu pomatený, pro elitu posedlý. Odmítnutý těmi, s nimiž vyrůstal, národem, kterému byl po staletí ohlašován. Král uzamčený v temnotě hrobu.
Ale též: Vítěz nad smrtí. Ten, který sestoupí z trůnu, aby osušil slzy plačícím, a přepáše se, aby jim posloužil u stolu na svatební hostině.
Při četbě dnešního evangelia nemohu nevzpomenout na úchvatnou Michelangelovu fresku Posledního soudu ze Sixtinské kaple. To místo jsem navštívil mnohokrát. A vždycky mi vyrazí dech.
Byly doby, kdy jsem gesto Krista Soudce, ztvárněného podle antického ideálu krásy, vnímal jako hrozbu. Ale poté, co jsem objevil Ježíšovu pravdivější tvář, o níž mluvím výše, se do Sixtiny vracím naopak s velikou radostí. Vím totiž, že můj Soudce je pokorný Král a krásný Pastýř. Před Soudcem zvolám: „Pane, smiluj se!“ Před Králem pokleknu s hrdostí a důvěrou. A zaslechnu-li hlas Pastýře, vím, kudy jít, abych skončil v jeho náruči. Na konci pozemských dějin mne bude totiž soudit Pastýř, který každou z nás, zatoulaných ovcí, osobně hledal a nalézal třeba tisíckrát.