Vydání: 2022/33 Nanebevzetí a jeho oslavy, 9.8.2022

Oheň vždy představoval cosi velmi základního, co spojovalo rodinu, co představovalo pro člověka cosi božského, čemu se člověk klaněl a čemu obětoval. Ve staré Indii a Egyptě bylo ohniště oltářem, kolem něhož se shromažďovala rodina. Člověk tušil, že oheň představuje cosi božského, co člověk nezbytně potřebuje k životu. Vyhaslo-li rodinné ohniště, byl to průšvih: ohniště nebylo možné zcela jednoduše znovu zapálit, oheň bylo možné pouze střežit. V Římě jste možná zahlédli Vestin chrám, ve kterém se uchovával oheň představující ochranná božstva – a ten oheň nesměl vyhasnout, panna, která jej měla střežit a zanedbala jej, byla pohřbena zaživa. I v nejstarších dějinách evropské filosofie má oheň zcela nezastupitelnou úlohu. Hérakleitos z Milétu hovoří o ohni, praohni, jímž myslí jakousi sílu, energii. V létě nezapalujeme oheň, abychom si na něm cosi upekli – mnohé tábory se při slavnostních příležitostech shromažďují u slavnostního ohně, který představuje společenství těch kolem i přítomnost toho, který člověku dává sílu žít a milovat. Pohled do plamenů je pro nás ale z nějakého důvodu fascinující, jako kdyby se dotýkal čehosi podstatného v nás.
Ježíš v nedělním evangeliu praví: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul.“ (Lk 12, 49). Co tím ohněm myslí? Snad jej pomůže ozřejmit jeden Ježíšův výrok, který se nedochoval z evangelií, ale od Órigena a Didyma Slepého: „Kdo je blízko mě, je blízko ohni, kdo je mi vzdálen, je vzdálen i od království.“ Celá pasáž evangelia tedy hovoří o Bohu, který je duch a oheň, o Kristu, o přicházejícím království Božím, vůči němuž máme být pozorní. Ježíš přichází a je nedočkavý, aby byl ponořen ve svůj křest, ve své utrpení, smrt a vzkříšení. Tím přinese oheň: potáhne všechny lidi k sobě. On je sám tím ohněm: s ním přichází království. On je oním zdrojem světla, naděje v cosi lepšího.
„Kdo je blízko mě, je blízko ohni.“ Ježíš vytváří mezi svými učedníky božsko-lidské společenství. Kdo jde k němu, jde ke světlu, kdo se od něj vzdaluje, nemůže mít podíl na království. Nezáleží na nás, zda se v našem srdci rozhoří plamen potřebný k životu, záleží jen na Kristu. My si jej nevyrobíme, nevykřešeme. On je naší jedinou nadějí. Byl nadějí pro Jeremiáše, byl nadějí pro svědky víry, před jejichž zraky běžíme svůj běh. Není-li tohoto ohně, jímž je Bůh, budeme navěky bezradně bloudit vesmírem, ale oheň, o němž mluví Ježíš, představuje taky lásku vzešlou z jeho utrpení, lásku, na níž lze hledat, a tak se jím nechat rozžehnout. Jiskra jeho lásky může přeskočit i na nás, a když se pak s druhými setkáváme, když jim sloužíme, můžeme jim zjevit samého Boha – ne vlastní silou, ale kvůli Duchu Kristovu. O to lze při nedělní eucharistii prosit.