Dnešní liturgie před námi rozevírá krásnou scénu křtu Páně. Tím nám připomíná, že končící doba vánoční byla nejen oslavou Kristova narození, nýbrž zpřítomněním i jeho dětství a mládí. Dnešní svátek nás tak staví na konec Ježíšova skrytého života v Nazaretu a na samotný začátek jeho veřejného působení. To si pak budeme připomínat v nadcházejícím liturgickém mezidobí.
Vydání: 2017/1 Denně prokazujte dobro, vyzval papež, 3.1.2017, Autor: Jan Houkal
Kdybychom se na dnešní evangelijní událost podívali pouze povrchníma očima, máme před sebou scénu, která se odehrála v patnáctém roce vlády císaře Tiberia (někdy roku 27 nebo 28), vidíme řeku Jordán, Jana Křtitele a Ježíše, který se připojuje k zástupu lidí vyznávajících své hříchy a nechává se v řece Janem pokřtít. Podíváme-li se však na dnešní událost také očima osvícenýma křesťanskou vírou, které vidí dál a hlouběji, spatříme zjevení Boží Trojice a toho, jak ve křtu Páně je vlastně zahrnut celý jeho následný pozemský úděl: tušíme, jak například sestoupení do vody Jordánu symbolizuje jeho smrt, vynoření jeho vzkříšení a otevřené nebe stálé spojení s Otcem. Dále vidíme, jak Kristovým sestoupením do Jordánu je posvěcena jeho voda a tím i pak voda křestní. Vnímáme, jak je otevřením nebe veřejně posvěceno celé Kristovo přijaté lidství a v něm i lidství každého člověka. Tím zároveň chápeme, proč Kristovým křtem je ustanoven i náš křest: vodou křtu, nad níž je vznesena trojiční formule, se i my stáváme (více) Božími dětmi.
To jsou krásné věci, které staří církevní otcové dokázali vyčíst z dnešní biblické události, a určitě stojí za to se něčím z bohatství této četby nechat oslovit. Možná ale ještě důležitější než intelektuální inspirace je tyto rozměry křtu Páně vztáhnout na sebe. Vždyť Kristus nepotřeboval být pokřtěn, ale nechal se pokřtít kvůli nám, kvůli našemu posvěcení (tak totiž můžeme interpretovat jeho odpověď zdráhajícímu se Janovi, že musí jím být pokřtěn, „neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli“). Křtem i do nás byla vložena Boží přítomnost projevující se jako Boží síla jít životem v podobnosti Kristu. Jsme-li pokřtěni, ta síla v nás je, ale záleží na nás, jak ji necháme působit. Je to trochu jako i s jinou vnitřní energií: máme ji v sobě, ale musíme chtít její sílu využít. Síla křtu dává o sobě vědět, vybízí, směřuje nás k Bohu a dobru, ale vždy je tam ještě naše já, které se může postavit na odpor a nechtít. A to je právě kořen naší slabosti a hříšnosti.
Možná právě svátek Křtu Páně se vším svým bohatstvím by se nám mohl stát příležitostí k zamyšlení, nakolik Boží sílu křtu – sílu k víře, naději a lásce – v sobě necháme působit a nakolik žijeme křesťansky, doslova „kristovsky“. Pokud moc ne, právě dnes je možnost zatoužit s tím něco s Boží pomocí učinit, třeba i skrze svatou zpověď. Ostatně ne nadarmo byla svátost smíření týmiž církevními otci nazývána baptismum laboriosum, „pracný křest“.
