Vydání: 2018/18 Na festival víry se všemi diecézemi, 2.5.2018

Papež Benedikt XVI. ve své encyklice (CiV) píše: „Jen v pravdě láska zazáří a může být opravdově prožívána. Pravda je světlem, které dává lásce smysl a hodnotu. Toto světlo je zároveň světlem rozumu i víry a skrze ně člověk poznává lásku v její přirozené i nadpřirozené pravdě. Díky němu chápe rozum význam lásky jakožto daru, přijetí a společenství. Bez pravdy láska upadá do sentimentality. Stává se prázdnou skořápkou, kterou lze dle libosti naplnit čímkoli. V kultuře bez pravdy je právě toto osudovým nebezpečím pro lásku.“ (CiV, 3) Žijeme v době nazývané „post-truth“ (angl. po-pravdivé), ve společnosti, která nevěří v Boha, a proto věří všemu možnému i nemožnému. Je to ten svět, o němž Ježíš sám říká, že nemůže Ducha pravdy přijmout. My však nejsme děti světa. Máme být dětmi světla, v nichž Duch pravdy přebývá, „bezelstní jako holubice a obezřetní jako hadi“. (Mt 10,16)
Benedikt XVI. připomíná, že „Caritas je láska přijatá i darovaná. (…) Je to láska tvůrčí, skrze niž jsme; láska výkupná, skrze niž jsme znovuzrozeni. (…) Jako ti, kdo přijímají Boží lásku, jsou lidé ustanoveni k tomu, aby byli nositeli lásky, jsou povoláni učinit ze sebe nástroje milosti, aby se Boží láska šířila a aby se vytvářely svazky vzájemné lásky. (…) Caritas in veritate je princip, od něhož se odvíjí sociální nauka církve, princip, který nabývá své účinné formy v kritériích, jimiž se řídí morální jednání. Chtěl bych poukázat především na dvě z nich, jež jsou zvlášť zapotřebí při úsilí o rozvoj v globalizující se společnosti: spravedlnost a společné dobro.“ (CiV, 5 a 6)
Spravedlnost je prvotní cestou lásky a její „minimální mírou“, jak připomíná bl. Pavel VI. Zakoušíme-li pocity nespravedlnosti a rozhořčuje-li nás nespravedlnost světa, začněme nejprve zpytováním vlastního svědomí. Jak často máme víc, než potřebujeme?! Jak často je bohatství našeho života vytvářeno na úkor chudých?! Jak často jsou naše vztahy zatíženy sebestředností?!
Společné dobro, které lidé hledají a kterého dosahují tím, že utvářejí společenskou komunitu, představuje záruku dobra osob, rodin i společnosti. (Kompendium sociální nauky církve, 61) I tato skutečnost je pobídkou k zamyšlení, nakolik jako křesťané žijeme angažovaně ve svých farnostech, obcích, vlasti či celé zemi.
Bratr Roger z Taizé se modlil: Kéž se to stane pravdou naší lásky k Ježíši.