Vydání: 2018/1 Tříkrálová sbírka začíná, 2.1.2018

Samuel je formován k uskutečňování Pánova slova postupně. Zpočátku neví, že k němu Pán hovoří. Potřebuje přátelské vedení učitele Eliho. Ten mu radí: Jdi spát a odpovídej osvědčenou formulí: Tvůj služebník naslouchá. Zamýšlíme se nad tím, že Pán hovoří i skrze ustálené denní návyky, k nimž spánek bytostně přináleží. A že zdaleka není ponižující, pokud při vyhlížení Pána uplatňujeme nosnou frázi, tradiční formuli. Ta však musí být vyslovována v živém srdci.
Pokud nás Pán bere k sobě, a to postupně stále více, nejdeme někam do oblak, ale vcházíme do jeho srdce, a tím do světa, ve kterém je on přítomný, přičemž nebeský život, to znamená on sám, žije naplno v nás. Hlubina Pánova je v jeho slově. Jeho slovo nás doslova oplodňuje v lásce. Hledáme hlubokost daru, ve kterém se nám Pán nejkonkrétněji daruje.
Jako slyšení patří k tradici přijímání Pána, rovněž vidění se k tradici počítá – jsme totiž obklopeni výmluvnými ikonami. Jan Křtitel stojí mezi dvěma učedníky a pohlédne na Ježíše. Pán přichází v síle a otevírá oči svých služebníků (Iz 40,10). Křtitel ho vidí ryzím okem i proto, že se svých vyučených společníků nezištně vzdává: postupuje je samotnému Ježíši. Že otec odevzdává syna vyšším dobrům, že učitel předává žáka k samostatnému rozhodování, není vůbec samozřejmé.
Ježíš je s námi v našich vypjatých, těžších a bolestných událostech: proto se můžeme dovědět, co po nás žádá. Je potřebné žehnat jeho srdcem tím, že jsme v něm ponořeni. Pokud se vytrácí ze vztahu on sám, také ostatní vztahy postupně vysychají. Neplodné vztahy rozbíjí jako zlaté tele. On sám je naším Vztahem ke každému člověku. Přeje si, aby jeho tvář byla obtisknutá v naší tváři. Jako pozvaní učedníci: kráčíme vpřed, nedíváme se nazpět. Ježíš vše činí se stále větší plností. Jsme převáděni po uzoučké lávce nad hlubokými propastmi a temnými roklinami: most životní naděje – pod ním znechucenost; most životní lásky – pod ním nenávist; most věrnosti – dole zuří podlost a úskočnost; most vytrvalosti – dole je nestálost a lehkovážnost. V každém či u každého činí Pán zázrak své lásky.
V textu evangelia napořád vnímáme Ježíšovu pedagogiku postupného odhalování Božího života a životodárných tajemství. K nově příchozím nepřistupuje zhurta a na jejich otázku „Kde bydlíš?“ nemusí zatím odpovídat: „Lišky mají doupata...“ (Mt 8,20). Dbá o osobní blízkost, o formaci v zakoušené přítomnosti: vyučuje podnětnou vzájemností. „Pojďte, a uvidíte“ představuje zásadní východisko křesťanství. Nikoli princip jako izolovaný svět dokonalých idejí, ale náš společný úděl s Mistrem a Pánem. A toto lze realizovat, protože nám u Pána bylo dobře. Abychom poznali Ježíšovy nároky, je potřebné nejdříve učinit zkušenost s ním samotným. Co naplňuje svět statečnými učedníky, je Ježíšova trpělivá úcta k člověku a pochopení jeho možností či dispozic, nikoli „výstřel“ hotových definic bez rozlišování. Pokud jsme nalezli Mesiáše, nemusejí jeho slova přijít nazmar.