Vydání: 2021/17 Mnich Dominik rozšířil české nebe, 20.4.2021

Přáli byste si mít sebe samotné za syna či dceru? Takovou otázku nejspíš nelze jednoznačně zodpovědět, ale když dnes sv. Jan ve druhém čtení píše, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme – a Bůh je přece svobodný a všemohoucí, tudíž nás klidně mohl ztvárnit i jinak, možná neuškodí, když nad dětmi a rodiči trochu popřemýšlíme.
V mládí jsem v jedné povídce četl příhodu z jakési galerie. Visel v ní obraz starší ženy. Kolem něho se shlukli kritikové a vytýkali výběr modelu – portrétovaná žena prý není ničím zajímavá, proč ji malovat? Kritika nabývala na síle. Pak se davem prodral mladší muž – byl to autor. Prohlásil jen: „To je má matka.“ Kritici se rozešli, nikdo už žádný slovní šíp nevystřelil.
Bůh se k nám hlásí, propůjčuje nám své jméno. Možná si to tolik neuvědomujeme, ale kolikrát je slyšet: oni chodí do kostela – a chovají se takhle! Často jde zřejmě o alibismus, aby si komentátoři omluvili vlastní kompromisy se svědomím, ale z nás křesťanů to zodpovědnost nesnímá. Někdy ji ze strany Pána Boha vnímáme jako omezení a zátěž, nekřesťané nám mohou připadat svobodnější. Ovšem je na tom dědic hůře než nedědic?
Dědit lze různé věci – majetek, dobré či špatné vztahy se sousedy, dluhy… Boží děti dědí život, ale i proživotní postoje, smysluplnou láskyplnou životní náplň, vodítka pro vydařený život i živé průvodce. Nedědí dokonalost, nadřazenost, patent na rozum, bezchybné rodinné ani církevní společenství – v tom se od ostatních nijak neliší. Hlavně však jsou těmi, jež má Otec rád a chce s nimi být – navzdory trvajícím chybám. Chce s nimi být a hlásí se k nim jako ke svým. Kritika – byť umělecky, logicky, výkonově či jakkoli jinak oprávněná – pak umlká. Bůh nám kryje záda a dělá to způsobem, na který ani jeho nepřátelé nemají co říct.
Vedle toho se ovšem asi málokterý rodič u svého potomka spokojí se zakrňováním – a Bůh v tom není jiný. Z dětství vyrůstáme (alespoň někdy a v některých oblastech), do dětství vůči Bohu však dorůstáme. Náš klášterní spirituál P. Tadeáš Řehák to vystihl v jednom komentáři: „Slavná minulost není omluvou průměrné či podprůměrné současnosti.“ Velký rodič zpřístupňuje svému dítěti velký potenciál. Dobrému Bohu, který nás přijal za své děti, odpovídá, když se jako jeho děti učíme myslet, vnímat a chovat, když se učíme hospodařit s hřivnami podle něho – aby podporovaly pravý život. Nejde o diktaturu ani lámání naší osobnosti či originality, nýbrž o hledání života a jeho Dárce.
Jako pozemšťané vždy na někoho navazujeme – na rodiče, učitele, přátele, předchůdce v nejrůznějším slova smyslu. Bůh se nás ujímá a jako svým dětem nám nabízí, abychom na něj navazovali. Hlásí se k nám slabým tak, že ho to stojí život. Vyjdeme-li z dnešního žalmu – činíme z Pána při budování svých životů nárožní kámen, nebo o něj klopýtáme?