Člověk je stvořen Bohem a, obdarován láskou, má jí sloužit. V tom je smysl našeho života a zároveň záruka naší svobody, i svobody od zvrácené sebestřednosti, jež je následkem prvotního hříchu. Adam, vypadlý z prostoru důvěrného přebývání s Bohem, vidí jen svou nahotu, nekrytou, nechráněnou. Člověk se stává centrem svého života, což je postavení, které nelze unést bez křeče, strachu, potírání druhých. Ježíš upozorňuje své posluchače na to, že i Boží království můžeme zneužít k zviditelnění sebe samých, a tím se zcela míjíme s pokojem, který nám má podíl na jeho šíření přinést.
Vydání: 2017/44 Žehnání nové redakce KT, 31.10.2017
Vedoucí představitelé náboženství, o nichž Ježíš s varováním mluví, nechápou svou autoritu jako odvozenou od jediné autority, a sice Boží. Způsoby vykonávání náboženského úřadu nevnímají jako službu, ale jako osobní výsadu. Učení, které mají šířit, tím velice zatemňují. Jednoduše: stíní Bohu svým sobectvím. Veškerá autorita náboženských vůdců má být jen pokornou službou jedinému Otci, tomu na nebi, veškeré vyučování má vyústit ve zprostředkování vztahu s nejvyšším učitelem Ježíšem Kristem. Jemu se budeme všichni zodpovídat, před Ním jsme všichni bratry a sestrami, mezi nimiž vládne úplná rovnost. Rozdílnost služeb a zastávaných úřadů neustanovuje jakoukoli nerovnost mezi lidmi.
Boží služebník nemůže jen hlásat pravé učení a vyžadovat od členů náboženské obce slepou poslušnost, musí se spolu s nimi podílet na všech obtížích života. Jeho identita musí být prověřena solidaritou. Ježíšova autorita se plně prokazuje v nejhlubší solidaritě s trpícími lidmi na kříži. On, ač neposkvrněn hříchem, nejenže se dotýká našich břemen, ale i je přijímá za svá.
Tak jako všechna přikázání Zákona jsou vyvoditelná jen z přikázání lásky k Bohu a člověku, je i všechna náboženská autorita odvozena jen a jen od Boha. Jeho učení musí každý člověk přijmout svobodně v osobě vtěleného Božího Syna, který nás vyučuje v Duchu Svatém. Církev má toto svobodné setkání umožňovat a ve svátostech uskutečňovat.
Nejde tu v první řadě o způsob oslovování nositelů církevních úřadů – to se v dějinách proměňovalo a doba „Eminencí“ a „Excelencí“ by měla být úlevně za námi. Oslovení kněze jako otce má smysl jen v duchu zprostředkování synovského vztahu každého člověka k Otci na nebesích. Občas slýcháme, že mnohá přehnaně zdobná roucha a rituály (ony „široké řemínky“) ukazují na velikost a slávu Boží. Na místě je ale důstojná střídmost, která s úctou a cudně odkazuje na toho, který na kříži neměl podoby ani krásy a zaslouží si naše nekonečné díky. Pokušitel rád číhá na jakoukoli stopu naší marnivosti. Umět se zasmát své trapné hře na důstojnost je pak velmi osvobozující.
Abychom zabránili oné náboženské marnivosti a sebestřednosti, není třeba úzkostlivě se sledovat. Spíš je třeba více a více adorovat Boží lásku, přenést centrum svého života na Krista. Nechodit s nosem nahoru, ale s očima upřenýma na potřebné. „Pane, nejsem pyšné mysli, nepohlížím do vysoka!“ (Ž 130) Povýšení je dílem Božím. A vrcholí na kříži a v Zmrtvýchvstání.
