Stojíme na začátku liturgického mezidobí, tedy času, kdy se nám může zdát, že se „vlastně zas tak moc neděje“. Opak je ale pravdou. Nejen že všednodennost zabírá rozhodující část roku (nejde zkrátka jen a jen slavit), ale hlavně je velkým uměním člověka dokázat ji správně prožít, nenechat si ji protéct mezi prsty.
Vydání: 2023/2 Tři králové přinášejí radost, 10.1.2023
Po týdnu se v nedělním úryvku evangelia opět setkáváme s Janem Křtitelem. Ačkoliv je to tentýž muž, kterého jsme mohli vidět již minulou neděli, jeho úloha se pro dnešek do velké míry změnila. Jeho klíčovou rolí je totiž jediné, ukáz(ovat)at na Krista. A to ne tak ledasjakým způsobem.
Jan se vrhá přímo do středu dění. V okamžiku, kdy se k němu Ježíš blíží, je pravděpodobně obklopen svými učedníky nebo také těmi, kterých se dotkla jeho činnost, v každém případě lidmi, kteří jsou již „předpřipraveni“, oslovenými jedinci, kteří mohou zvěst a svědectví o Kristu přijmout poměrně snadno a hlavně – mohou se rychle stát Ježíšovými učedníky. Jan ví, že jde i o čas. Čas pro Krista. A toho není nikdy nazbyt.
A právě na Janově příkladu se můžeme mnohému naučit. Nedává Ježíši jen tak něco, zbytky či odpad, dává mu to nejlepší, co má, svůj čas, své kontakty, výsledky vysilující činnosti. Riskuje tím, že zůstane sám, že ho opustí i jeho nejvěrnější učedníci. Netrápí se ale otázkou „k čemu je učitel bez žáků“. Moc dobře si uvědomuje, že pokud je chce posunout jako správný pedagog dál, musí je poslat za někým, kdo je lepší než on sám. Za někým, kdo jim může ukázat ještě lepší, plnější cestu. A tak to dělá. „Hle Beránek Boží…“ To je on! Běžte za ním!
Jan tedy zůstává sám? Možná stojí za to se v této chvíli zaměřit na jeho ruku. Na ruku, která se stává hmatatelným ukazatelem na Krista. Směrovkou, která nevede za líbivým ustrnutím, polechtáním duchovního ega, ale za hloubkou, za skutečným Spasitelem.
Jan si byl dobře vědom ještě jedné věci. Jeho prázdná ruka ukazující na Krista není jen symbolem marnosti (že nic nezbylo), kdy po unavující práci sklízí skutečný úspěch někdo jiný. Janova prázdná ruka či ruce jsou díky „odklonění pozornosti na Krista“ prázdné, ale připravené přijmout ještě víc, ještě opravdověji. I pro Jana. Přece nepřestal být učedníkem ani on sám…
Janův „modus operandi“ je tedy zcela jednoduchý: „On musí růst, já se menšit…“ (srov. Jn 3,30). Nemyslí na svoje „já“, ale zcela se orientuje na Ježíšovo „ty“. Nemyslí na mezizastávky na cestě, ale na skutečný Cíl. Součástí jeho „modu operandi“ je také náročnost. Nechce jen tak něco, chce maximum, chce víc… Pro druhé, ale i pro sebe.
Ať se to daří i nám, třeba během úplně všedních dní liturgického mezidobí.
