Vydání: 2018/28 Velehradská pouť i se sv. Ludmilou, 10.7.2018

Církev stále mluví o tom, že evangelizace je podstatnou součástí našeho života víry. V dekretu II. vatikánského koncilu o misijní činnosti církve (Ad gentes) čteme: „Je nutná služba slova, aby se evangelium dostalo ke všem. (…) Hlavním úkolem laiků, mužů i žen, je vydávat svědectví o Kristu, slovem i životem v rodině, ve svém společenském prostředí i v zaměstnání. Na nich má totiž být zjevný nový člověk, stvořený k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (AG, 20.21) Jsou lidé, kteří přijali úkol stát se misionáři zvláštním způsobem. Ale je pravda, že my všichni bychom měli opustit postoj, že víra je naše soukromá, osobní záležitost. Při křtu jsme totiž přijali v pomazání křižmem prorocký úkol, protože patříme ke Kristu navěky.
„Křesťan svůj misijní životní styl realizuje tak, že evangelizuje skrze existující vztahy. Když rosteme v nejzákladnějším vztahu s Ježíšem, jsme stále více schopni sdílet ve svých vztazích jeho lásku. Pro takový způsob života není nutná dlouhotrvající teologická formace ani rozvíjení nějakých speciálních schopností či metod. Prostě jen potřebujeme otevřenost a ochotu ke sdílení své víry s druhými lidmi. To je pro nás někdy velmi obtížné, protože často musíme odolávat pokušení nechávat v neděli Krista, Spasitele světa, u dveří kostela, místo abychom ho přinášeli do každodenních situací vlastního života.“ (Michelle Moran, Evangelizace s odvahou a citem)
Je však pravda, že bychom si měli osvojit čtyři základní duchovní zákony hlásání Božího království a radostné zvěsti. Prvním je skutečnost Boží lásky: Bůh tě miluje a má s tvým životem ten nejlepší záměr. Uvěřili jsme skutečně, že Bůh nás miluje? Druhým faktem je, že člověk je hříšný a oddělený od Boha. Proto nemůže prožívat bezprostředně jeho lásku. Dnes nám zoufale chybí toto vědomí vyjádřené v Listě Římanům: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Řím 3,23) Třetí pravda hlásání evangelia je tato: Ježíš Kristus je jediným Božím řešením lidského hříchu. On pro nás zemřel, abychom mohli žít. V Něm poznáváme Boha jako lásku, která jde do krajnosti. On nám nabízí odpuštění. Čtvrtý krok je přijetí Ježíše, vlastní rozhodnutí, že chci, aby byl mým osobním Pánem a Spasitelem.
Zdá se vám to možná samozřejmé, ale teprve pravdivé přijetí těchto pravd nás uschopní ke svědectví o tom, co Bůh pro nás vykonal a co všem nabízí. Vydávat svědectví o Ježíši Kristu není tak těžké, ale vždy je třeba začít u sebe. Ježíš nám neslibuje, že budeme vždy úspěšnými, ale na druhou stranu budeme prožívat velkou radost, že „naše jména jsou zapsána v nebi.“ (Lk 10,20)