Vydání: 2018/8 Pouť ke hrobu svatého Cyrila, 20.2.2018

Tuto jednoduchou pravdu si osvojujeme, abychom v čase neútěchy nezpochybnili dobře uspořádaný Boží plán spásy: že vítězství je již vydobyto. A že Pánova sláva nejde mimo náš život, ale je v něm zastoupena. Odhalujeme to, co již bylo dobré, třebaže důvodů zůstat u počítání našeho ochromení máme dostatek. Srdce je však přednostně podnikavé v odhalování Slunce.
Pokud říkáme, že jen děti a nenapravitelně mladí mají dispens od „vážných témat“ a smějí řádit na loukách, neznamená to, že tito ve skutečnosti nemají – svá i nesvá – vážná témata (například osud okolního světa) a že my nemůžeme být sami dětmi. Ne ten, kdo se usmívá, je ochráněn od doléhání zla; ne ten, kdo se raduje, musí být naivní, neboť neokusil trýzeň života. Ale uvědomělé zakoušení dobra i při rozrušování kazy (od prostého šlendriánu po rafinované údery) odkazuje na paměť pro krásného Pána. Jsme příliš Božími, než abychom byli bez něj. Krása neexistuje pouze na „první den“.
Řekne-li Otec o Synu, že je milovaný, měla by to být pro nás výstižnější radost nežli to, že sami jaksi toporně (subjektivně) postupujeme ve vlastní zkušenosti vpřed, abychom dosáhli jistoty, že jsme doopravdy milovaní. Vlastní zkušenost se nevylučuje, ba předpokládá, i když tohoto Syna rádi posloucháme. Zdá se nám ovšem, že jsme tuze nevolníky náročné poslušnosti (vůči Desateru, Božím přáním apod.), možná jako bezchybně nadrezírovaný pudl. Avšak v jeho záři vidíme světlo. Jedině při pohledu do jasného světla, a to do osobní Lásky, nikoli do sebevíce malebného nebe, oblohy, zažijeme, že poslouchání Pána je nám tak přirozené jako milování. Oheň Otcovy lásky je teplý, plný přítomnosti Ježíšovy.
A proto je nám potřebné s Kristem povstat z mrtvých; aby se toto táborské světlo mohlo zrodit a rozvinout, nepostačí jen mezi sebou důvtipně uvažovat. Ti, kdo promýšlejí Boží tajemství a mezi sebou o nich diskutují, jsou důležitým šikem lásky, pokud si o nich vyprávějí se smyslem odhalit, že Pán je Vítěz.
Spojení Tábora a Kalvárie v našem životě patří mezi moudrost duchovního života. Nelze vytěsnit jedno druhým: buď vítězství bez kříže, nebo kříž bez vítězství. Víra je spojení obojího – pak je i nesmazatelným znamením, které může zahlédnout celý svět.
Vřelé, soucitné srdce s Ježíšovým vejitím do Jeruzaléma nemůže nikdo sobě dát – jde o plod vytrvalé modlitby, o dispozici nechat se obdarovat, o naši radost z hledění na krásného Pána. Dýcháme doslova horoucnost Pánova proměnění při každém proměňování eucharistie. Každou eucharistií (přijímáním, adorováním) se stvoření připodobňuje Stvořiteli.
Lidé, kteří nemají přátele, nebo dokonce jménem „askeze“ deklarují, že přátele nepotřebují („je to pro slabší povahy,“ má kdosi názor), by měli přezkoumat svůj poměr k proměnění. Ježíš se totiž nechává rád proměnit v důvěrné blízkosti svých přátel.