Dnešní evangelium obsahuje dva Kristovy výroky: o síle víry a o postavení služebníka. Sice nevíme, zda je Pán Ježíš přednesl přesně takto po sobě, nicméně Nový zákon je právě takto předkládá. Oba jsou tak reakcí na prosbu apoštolů „dej nám více víry“.
Vydání: 2019/40 Ani déšť poutníky nezastavil, 1.10.2019
Ta zase následuje po podobenství o boháčovi a Lazarovi a po výzvě odpustit bratrovi i tehdy, když se proti nám sedmkrát za den prohřeší. Vše zaznívá před dalším pokračováním Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, cesty na kříž. A právě tyto souvislosti nejsou bez významu.
Mohou nám totiž naznačit, že právě schopnost štědře rozdávat svůj nadbytečný majetek, schopnost odpouštět stále znovu těm, kteří se proti nám (stále znovu) prohřešují, chápat vše dobré, co případně děláme, ne víc než jen jako naplnění své povinnosti „služebníků neužitečných“ (jak krásně dnešní „jsme jenom služebníci“ překládá sv. Jeroným) či vnímat svůj život jako jednu jedinou „cestu do Jeruzaléma“, tedy oběť a kříž jako smysl své pozemské pouti, to opravdu vyžaduje víru… Podobně jako řada dalších věcí, k nimž nás Nový zákon vybízí.
Vše vyžaduje naši víru, která nám jako vztah s Pánem Ježíšem „otevírá“ Boží svět a jeho skutečnost. Víru, která našla v Bohu svůj poklad a životní sílu, z níž se snaží žít; víru, která vnímá, že vše dobré v nás pochází od Boha; víru, že oběť z lásky a kříž jsou tím nejlepším, čím svou pouť životem můžeme naplnit a završit. Je to víra v Pána Ježíše, která nám – vedle mnoha dalšího – dává poznat, jaký je Bůh a jací pak máme být i my, stvoření k Božímu obrazu a podobě a obnovení Kristem: štědří, milosrdní, pokorní a obětaví. A dává k tomu sílu. Skutečná víra, v posledku Kristova přítomnost v nás, má pak naději obstát i ve chvílích těžkých, ve chvílích bolesti, rozmáhajícího se zla a nespravedlnosti, v situacích, jak jsme o nich dnes četli v prvním čtení z proroka Habakuka.
Taková víra je darem Božím, nikdo si ji nemůže vyrobit ani vsugerovat. Můžeme ji – jako „jiskru“ zapalující v nás lásku Boží – jedině přijmout darem, což se děje zvlášť křtem a biřmováním. Je však na nás, abychom tento poklad uchovali, rozvíjeli a předávali dál. Podobně jako k tomu vybízel apoštol Pavel Timoteje ve druhém čtení (v jeho případě se jednalo o svátost svěcení, něco podobného se však dá vztáhnout i na křest a biřmování): „Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha Svatého, který v nás bydlí.“ Například tím, že budeme spolu s apoštoly každého rána prosit Pána „dej nám více víry“, a tak oživovat účinky křtu a biřmování – s touhou, abychom byli po celý den aspoň trochu jeho „služebníky neužitečnými“…
