Vydání: 2018/44 Proč slavíme svátky zesnulých?, 30.10.2018

Podívejme se každý do svého svědomí, zda se o tuto plnost snažíme, i když je to často dost náročné. Připomeňme si výmluvná slova velké vyznavačky Edith Steinové: „Máte být jako okno, kterým proniká Boží láska. Okno nesmí být špinavé, jinak by bránilo záření Boží lásky do světa.“ Jestliže podmínkou kvalitního spolužití s druhými je vzájemná úcta, o to víc to platí o vztahu k Bohu, který nás lidi ovšem nesmírně převyšuje. Velkou překážkou bývá lhostejnost, o které slýcháme např. z úst některých manželů, kteří si už nemají co říct. A totéž ohrožuje i vztah lidí k Bohu, kteří o svátcích navštíví bohoslužby, ale v praktickém životě mají své starosti a radosti, kvůli kterým už nemají v srdci místo pro Boha. Jejich modlitbou bývá jejich vnější aktivita provázená často horečným spěchem a povrchními zájmy. Takový vztah můžeme přirovnat ke skrytému ateismu.
Milovat Boha celým srdcem, upřímně a důsledně, neznamená prožívat tuto lásku jen citově, ale snažit se soustředěně naslouchat Bohu a poznávat jeho vůli, která se projevuje v každém okamžiku života. Modlitby takového křesťana nejsou pouhým mechanickým odříkáváním naučených proseb, ale vyjádřením hluboké oddanosti Bohu, důsledným zpytováním svědomí a snahou o co největší věrnost slovům našeho Pána. Dobře víme, že není snadné usilovat o náležitý vztah k druhým navzdory nejrůznějším zklamáním. I v takovém případě nám pomáhá skutečnost, že Boží láska objímá všechny lidi bez rozdílu: dobré i špatné; každého ostatně čeká závěrečná hodina osobního soudu, o které ovšem mnozí nemají tušení, ale o níž mluví jeden ze základních článků víry. Důsledné plnění Boží vůle vyžaduje vnitřní soustředěnou pozornost v myšlenkách, slovech i skutcích, která si je plně vědoma své odpovědnosti a je oživena zakoušením Pánovy božské lásky. Učitelé duchovního života zdůrazňují právě tento zkušenostní rozměr křesťanství, který umožňuje rozhodovat se v souladu se zásadami Desatera, a usnadňuje i překonání lhostejnosti a sobectví ve vztahu k bližním. Žijeme ve společnosti, která podle básníka „spěchá od ničeho k ničemu pod stropem oblohy popraskané“. Abychom v ní jako křesťané obstáli, musí být naše prožívaná víra plnohodnotná, naplněná uvědomělou láskou k Bohu i k bližním. Proto ji musíme denně probouzet, abychom nezapomínali, že v našem životě je stále přítomen Bůh a že vesmír, svět a lidé existují jen díky tomu, že je Bůh stvořil. Kristus stále tluče na dveře našeho srdce, proto je třeba bdít. Podle J. Ratzingera máme být jako věřící tvůrčí menšinou, která ví, že jenom Boží láska proměňuje svět v místo vhodné pro přebývání nás lidí.