Vydání: 2020/8 Pro církev s amazonskou tváří, 18.2.2020

Protože Bůh je Láska, nemůže nemilovat něco z toho, co stvořil – říká už Kniha moudrosti (Mdr 1,6.13-15). Jeho láska se nenechá znepokojit lidskou nenávistí, averzí ani lhostejností. Jeho láska vládne nad dobrými i zlými. Máme být syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet slunce pro dobré i zlé a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Snáší, že ho lidé obviňují, hněvají se na něj nebo ho neuznávají či popírají; snáší to ne se vznešenou povýšeností, protože náklonnost nebo averze ho hluboce zasahuje. Jestliže člověk Boží lásku vážně odmítá, není to Bůh, kdo ho odsuzuje, ale člověk odsuzuje sám sebe, protože to, co Bůh je, lásku, nechce poznat a opětovat. Boží spravedlnost není „oko za oko, zub za zub“; daleko víc je to tak, že když člověk nepřekračuje pozemskou trestní spravedlnost, Bohu nerozumí, a proto ani nechce u Boha být.
Ježíš je Syn Boží, který nám zvěstuje, co viděl a slyšel od svého Otce (J 3,32), a na útoky hříšníků vůči sobě neodpovídá odepřením své lásky. Věrně zobrazuje lásku Otce, když proti násilí nestaví násilí, ale nastavuje druhou tvář – s hříšníky je ochoten jít dvě míle, dokonce všechny míle, až na Kalvárii. On si nenechává od vojáků vzít jen plášť, ale i košili. A ještě na kříži omlouvá ty, kteří se mu posmívají, a prosí za ně. Všechno násilí hříchu se na něm vyzuří, právě proto, že se dělá Synem Božím (J 19,7). Ale jeho neodporování má delší dech než všechno násilí světa.
Mahátma Gándhí vyhlásil: Všechno, co má pro náš národ základní význam, se nedosáhne jen argumenty. Musí to být vykoupeno utrpením. Možná musí téci proudy krve, abychom dosáhli svobody, ale pak to musí být naše krev, ne krev druhých. Utrpení je mnohem silnější moc než zákon džungle, protože může změnit i naše protivníky.
Ježíš nás vyzývá k lásce, která nemá hranic. Jistě, je těžké odpovídat na tento požadavek vždy v nových situacích. Zde se ukazuje drama našeho křesťanského života, takže proto musíme stále znovu vyznávat, že jsme hříšníci. Jsme však na cestě ke svatosti. Terezie z Lisieux o sobě řekla: „Chci se stát svatou. Mým povoláním je láska.“ Chtěla tím ukázat, jak může žít křesťan bez zbožných super výkonů a skoků. Chtěla jít malou cestou. Pro ni byla jakákoli situace všedního dne materiálem, který chtěla zpracovat a zušlechtit.
Materiál našich všedních dnů známe. Věčná jednotvárnost, která se opakuje. Tady můžeme začít: Ráno přátelsky s druhými hovořit, na pracovišti být otevření a citliví pro druhé, počasí a dopravní zácpy trpělivě a s humorem snášet, obtížné spoluobčany nechat žít, přijímat vlastní křehkost, přijímat sami sebe, mít čas na rozhovor… Dělat tyto malé věci všedního dne, to je cesta ke svatosti.