Vydání: 2012/24 Žijeme fotbalem, 14.6.2012, Autor: Aleš Palán

Mistrovství Evropy ve fotbale má podle některých odborníků některá nej, kterými předčí všechny ostatní sportovní svátky. A to včetně olympiády.

Fotbal je nejpopulárnějším sportem na zeměkouli a Evropa stále patří k nejbohatším oblastem světa. Z toho plyne, že ekonomická síla týmů, které se sejdou na ME, je větší než na fotbalovém Mistrovství světa – s tím souvisí třeba zájem sponzorů. Olympijská myšlenka počítá se zapojením „malých sportů“ a „sportovně malých zemí“. To samozřejmě přispívá k rozvoji sportu jako takovému, ale fotbal je fenomén, s nímž se ostatní druhy sportu mohou měřit jen stěží. Dokládá to ostatně fakt, že zatímco pro sportovce z jiných odvětví je vrcholem kariéry právě olympiáda, pro fotbalisty jsou jím jiné soutěže. A Mistrovství Evropy stojí na jejich špici.

AFRIKA BYLA DŘÍV

Cesta k turnajům o fotbalového mistra Evropy byla dlouhá a nejednoznačná. První mezinárodní zápasy se odehrály na Britských ostrovech v době, kdy se ostatní země fotbal teprve učily, tedy v závěru 19. století. Kolébka fotbalu tak dlouho neměla důvod hrát jinou soutěž než Mistrovství Velké Británie. I ostatní státy ale cítily potřebu velkých turnajů. Jako první vznikl ve dvacátých letech 20. století Skandinávský pohár, následován Pohárem balkánským a mezinárodním (vlastně středoevropským, účastnilo se ho i Československo.)

Na Mistrovství Evropy se ale muselo ještě desetiletí čekat. Evropu tak předběhly v pořádání kontinentálních šampionátů nejen Jižní Amerika (již od roku 1916), ale i Asie a Afrika.

První evropský šampionát v roce 1960 se nazýval Pohár evropských národů a do jeho závěrečného turnaje ve Francii se kromě domácích probojovali Rusové, Jugoslávci a Čechoslováci. Z politických důvodů turnaj bojkotovaly nejlepší západoevropské země včetně Anglie. Frankistické Španělsko ve čtvrtfinále zase odmítlo nastoupit proti pozdějšímu šampionovi SSSR. O čtyři roky později se oba týmy sešly až ve finále a Španělé nad Sověty vyhráli 2:1.

V následujících letech se vyřazovacích turnajů účastnilo víc a víc zemí, závěrečný turnaj ale stále hrály jen čtyři nejlepší. Nejinak tomu bylo v roce 1976 v Bělehradě, kde ČSSR nejdříve porazilo 3:1 Nizozemí a ve finále na penalty Západní Německo. Panenkův rozhodující dloubák doprostřed branky vstoupil do dějin.

O čtyři roky později byli Čechoslováci v penaltovém rozstřelu také úspěšní, tentokrát proti domácí Itálii, a brali bronz. (Svou první bronzovou medaili přitom Československo ukořistilo už na prvním evropském šampionátu.) V devadesátém šestém – to už se turnaj hrál obdobně, jak ho známe dnes – brala ČR stříbro. V roce 2004 bronz.

Prestiži fotbalového Eura pomohly tradice, rozvoj televizního vysílání i poválečný ekonomický vzestup západní Evropy. Výsledkem je turnaj, kterého se sice účastní pouze země jednoho kontinentu, ale zájem o něj mají diváci doslova na celé planetě.

Tentokrát to mají čeští fanoušci na stadiony díky polskému spolupořadatelství velmi blízko. Zájem českých diváků o vstupenky je podpořen i tím, že náš tým bude při tom, a základní skupinu hraje dokonce jen pár kilometrů od hranic – ve Vratislavi. Tak do toho!