Od května roku 1412 to v Praze vřelo, ať už bylo počasí jakékoli. Dusnou atmosféru přivezli do Prahy kazatelé odpustků, jejichž finanční výnosy měly být použity na válku Jana XXIII., jednoho z tehdejších dvou papežů, proti Ladislavu Neapolskému. Zatímco tento papež nechal stavět v Římě bezpečnostní koridor mezi svou rezidencí a Andělským hradem, v Praze kvůli protiodpustkovým protestům padaly hlavy.
Jan, Martin a Stašek, tři mládenci jako by vystřižení z knihy Daniel, byli navzdory Husově přímluvě královskou vrchností sťati. Jediným důvodem byly jejich hlasité protesty v kostelích proti vyhlašování odpustků na tyto vojenské účely. Je pozoruhodné, že Hus po popravě tovaryšů 11. července zaváhal – jednak se neúčastnil následného demonstrativního pohřbu a jednak se další týden v Betlémské kapli k této bolavé kauze nijak nevyjádřil – jakkoli to od něj všichni očekávali. Zřejmě přemýšlel nad dvěma věcmi: nad odpovědností za své posluchače (tři sťatí mládenci mezi ně patřili) a nad svým vztahem k dosud vstřícnému králi, neboť Václav IV. neměl v žádném případě v úmyslu papežskou odpustkovou bulu znevažovat. Ostatně část vybraných peněz měla skončit v jeho pokladně.
ODVOLÁNÍ A ROZLOUČENÍ
„Celou kapli plnou zlata bych nevzal za tyto hrdiny, kteří se směle postavili tlamě Antikristově,“ zahřímal konečně Hus 24. července již bez jakéhokoli taktizování, a tak dovršil svůj obrat. Tímto jednoznačným postojem překročil Rubikon a nebylo už pro něj cesty zpět. Papež, jakmile se dozvěděl o pražských nepokojích a Husově postoji, již neváhal vyhlásit nad ním nejpřísnější klatbu a vzpurnou Prahu zatížit hrozbou interdiktu – ten zakazoval vykonávat všechny bohoslužebné úkony v místě, kde se bude kacíř zdržovat.
V této vypjaté situaci se dokonce udál pokus Husa v kapli zatknout, ale nepodařilo se. Než se tento oblíbený kazatel musel s hlavním městem království rozloučit, zveřejnil 18. října v latině své slavné „Odvolání k Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu“. To z něj udělalo reformátora „velkého stylu“, jak poznamenal historik Jan B. Lášek, který toto gesto přirovnal k Lutherovým protiodpustkovým tezím z 31. října 1517.
DŘEVĚNÝ JESTŘÁB
Husův podzimní odchod z Prahy jako by předznamenal podzim jeho života. Před odchodem do Kostnice, kde se jeho životní běh završí, stráví dva roky v domácím exilu (1412–1414), a to zejména na Kozím Hrádku nedaleko Tábora a na hradě Krakovci u Rakovníka. Na těchto místech, v poměrném klidu, mohl sepsat své nejvýznamnější teologické práce, jako např. spisy O církvi, O svatokupectví či Postilu. Zajímavé jsou však i jeho listy, které posílal Pražanům, když byl nyní od svých posluchačů a příznivců vzdálen. V jedné ze svých prvních „epištol“, kterou napsal ještě před Vánoci roku 1412, prokazuje, že i při všech strastech, kterými musel projít, neztratil smysl pro humor. Když se dozvěděl, že se udál pokus Betlémskou kapli strhnout, vyznal: „Tu důvěru v Boha mám, že nic nesvedou,“ poněvadž i „Hus, zvířátko krotké, pták domácí, jejich osidla přetrhl…“ A vyjádřil naději, že jako pravda Kristova byla vydána na smrt a pohřbena, a přece vstala z mrtvých a za sebe ustanovila dvanáct apoštolů, tak tatáž pravda „za jednu slabou a nestatečnou husu pošle do Prahy mnoho sokolů a orlů, kteří bystrým zrakem předčí jiné okřídlence…“ Načež papežovu klatbu označil za dřevěného jestřába.
KAZATELNA JAKO MÉDIUM
Tímto „ornitologickým přirovnáním“ jako by Hus předznamenal svůj „druhý život“ v našem národě, zejména husitskou a bratrskou reformaci. Nejsou to však tolik myšlenky, které z Jana Husa už brzy po jeho smrti učinily mocný symbol s protiřímským hrotem, nýbrž dramatické okolnosti jeho života, schopnost „mediálně“ působit (i kazatelna je médium svého druhu), jeho vnitřní přesvědčení o „své pravdě“ a hlavně ochota za ně zaplatit cenou nejvyšší. K této ochotě nejspíš dospěl Jan Hus právě před 600 lety při přemýšlení nad osudem třech sťatých tovaryšů… MARTIN T. ZIKMUND
MODLITBA JANA HUSA
Ó nejsladší Kriste, táhni nás slabé za sebou, poněvadž když ty nás nepotáhneš, nemůžeme tě následovat. Dej statečného ducha, aby byl pohotový, a je-li tělo mdlé, ať předchází, prostředkuje i následuje tvá milost, protože bez tebe nemůžeme nic činit, a dokonce ne pro tebe jít na ukrutnou smrt. Dej ducha odhodlaného, srdce nebojácné, víru pravou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom ze tebe nasadili nejtrpělivěji a s radostí svůj život.
Kdo se začte do spisů Jana Husa, zejména do jeho dopisů a kázání, nemůže upřít tomuto českému reformátorovi mimořádné obdarování oslovovat čtenáře či posluchače. Jeho síla spočívá i v tom, že se mu daří v adresátech svých promluv vytvořit dojem, že mezi farizeji a nepřáteli Kristovými ze stránek Nového zákona a tehdejší katolickou reprezentací z počátku 15. století je až nápadná parale-
la.
Ve skutečnosti museli být farizeové daleko ctnostnější než například takový Jan XXIII., bývalý pirát, který pro potřebu své světské politiky ždímal peníze z věrných křesťanů po celé Evropě – a pak byl právem Kostnickým koncilem zbaven úřadu. Z Jana Husa, jakkoli pomýleného v některých dogmatických otázkách, sálá upřímná oddanost Kristově věci v takové intenzitě, že ortel Kostnického koncilu nemůže našinec vnímat jinak než jako tragédii. Národní tragédii, protože české duchovní dějiny se v tuto chvíli na dlouhá staletí bolestně rozštěpily a Husa pak kdekdo používal vůči katolictví jako beranidlo. A to se může znovu vrátit (záleží jen, kdo si tento silný symbol znovu přivlastní), leda snad by Husovu věc vzala za svou česká katolická církev a Hus se konečně začal i českými kněžími a laiky (ne pouze několika odborníky) se zájmem číst a promýšlet. Byť nikoli nekritic-
ky.
Blížící se 600. výročí jeho upálení je navýsost vhodnou příležitostí se kostnického mučedníka (anebo kacíře?) znovu chopit. Ne už v okovech, nýbrž v jeho evangelijním étosu. Ve svých epištolách z exilu i ve svých kázáních byl tento jinak průměrný i chybující teolog zkrátka „mistr“ – to mu nelze upřít. Nenechme se zmýlit tím, že česká společnost je dnes malátná a zájem o Husa oproti situaci před sto lety nápadně povadl. Nyní je třeba každopádně prokázat, že čeští katolíci berou Husa za svého, i když je to svým způsobem neskladná postava. Nebyla by to jen rozumná taktika, ale také služba – a sice jak katolické církvi, tak ekumenickému hnutí za našimi hranicemi. Jan Hus totiž dodnes zaujímá významnou kapitolu v dějinách všeobecné církve a nelze počítat s tím, že by se to někdy změnilo.
Jan Pavel II. už není mezi námi, ale jeho apel, aby se čeští katolíci Husem zabývali, zůstává stále aktuální. Ne aby je to v katolické víře zviklalo, nýbrž aby je to v této víře i v lásce ke Kristu ještě více prohloubilo. A učinilo vyspělejšími a v neposlední řadě věrohodnějšími.
