Vydání: 2018/33 Nanebevzetí s procesím i kroji, 14.8.2018, Autor: Pavel Kuneš

 
V polovině šedesátých let se začala uvolňovat nedotknutelnost komunistické strany. Působil jsem tehdy v kostele sv. Ignáce v Praze a už z kaplanského místa v Plzni jsem si odnesl zvyk mít každou neděli vedle kázání pro dospělé také krátkou promluvu pro děti. Bylo to neobvyklé a Jiří Němec, překladatel teologa Teilharda de Chardin a manžel Dany Němcové, mi tehdy řekl, že se zvědavostí očekává, jak silnou reakci komunistů to vyvolá. Jeho obavy mě trochu zneklidnily, ale v roce 1966 už to bylo jiné než v padesátých letech. Nebyl mi odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, pouze mi bylo ředitelem církevního odboru pro Prahu Jelínkem důrazně připomenuto, že moje činnost je na hranici přípustnosti. Všechno tedy mohlo pokračovat beze změny. V dalších měsících jsme s radostí sledovali postupující občanskou odvahu zejména spisovatelů, až začátkem března 1968 jsem byl pozván do bytu Jiřího a Marie Kaplanových v Praze-Bubenči. Tam se sešla známá jména: Josef Zvěřina, Oto Mádr, Václav Frei, Jiří Němec, otec i syn Vaškovi a další, aby navrhli tehdejšímu apoštolskému administrátoru, biskupu Tomáškovi, text, který by mohl uveřejnit. A tak jsme v kostelích v neděli 20. března 1968 četli pastýřský list, ve kterém pan biskup připomněl pronásledování církve v předchozím období komunismu, s nadějí, že toto období končí, a opět bude církvi dána možnost svobodného působení. A pak už to šlo po skocích.
Nová redakce mohla psát konečně i pro děti
P. Vladimíru Rudolfovi z pražské Lhotky se podařilo sesadit profesora Beneše z vedení Mírového hnutí katolického duchovenstva a převzít vedení Katolických novin (KN). Nově postavené noviny měly přinášet všechno, co hýbalo katolickým světem i naší vlastí. V několika dnech se museli najít noví tvůrci KN. Mezi dvacet let zakázaná témata patřilo psaní pro děti a mládež. Pro mládež byl nasnadě Antonín Mandl a pro děti v dosahu jen já. Sešli jsme se poprvé v týdnu před velikonočními svátky. Kněží Vláďa Rudolf, Áťa Mandl, Zdeněk Wagner a já, laiky zastupoval Václav Frei, Zdeněk Cikler a Marco Weirich. Později se přidala Květa Neradová z Filozofické fakulty, která nechtěla být uváděna v tiráži, ale byla velmi důležitou členkou naší rady. V květnu pak převzal vedení redakční rady jezuita František Mikulášek.
Rekordní náklad vystřídal následný pád
Naše první setkání bylo mimo adresu redakce, v Kněžském domově v Ječné ulici. Šlo o velikonoční číslo a články musely být připraveny do následujícího dne. Noviny měly čtyři stránky, na čtvrté mělo být psaní pro děti a mládež. Přes noc se mi podařilo zaplnit polovičku čtvrté stránky, a tak vznikla rubrika zvaná Dětem. Bylo na ní úvodní slovo, potom výklad velikonočního evangelia pro děti, noty latinské písničky Ó, chlapci milí, dcerušky a text v překladu P. Jiřího Reinsberga, obrázek paškálu a vyhlášení soutěže o nejlepší kresbu paškálu. Soutěže bývaly potom každoročně čtyři. První cena byla pokaždé dvoudenní zájezd pro celou rodinu do Prahy. Se zaopatřením a prohlídkou pamětihodností. Hned další den jsem začal shánět spolupracovníky. Výklady evangelia pro děti převzali kněží Vladimír Benda, Jiří Reinsberg, Jan Rybář a Zdeněk Vodička. Střídali jsme se v pravidelném rytmu. Kresby obstarávala ponejvíce Ája Pávková, Kateřina Vítečková a Jiří Blažek. Byli mi nápomocni všichni přátelé. V redakční práci mi pomáhala zprvu moje sestra Zdena Kunešová a později Zdena Lomová.
Redakční rada se scházela jednou týdně v bytě šéfredaktora Mikuláška. Každý přinesl příspěvky do příštího čísla. Všechny rukopisy odnesl do redakce ve Sněmovní ulici technický redaktor Kvapil, který jako novinářský odborník přešel z původní redakce. Tam je dvě paní úřednice přepsaly z rukopisu na stroji pro tiskárnu. Problematické nebo nezvyklé věci se na schůzkách důkladně probíraly. Neměli jsme těžkosti jen ze strany státu: Katolické noviny byly pro celé Čechy i Moravu a ukázalo se, jaký je rozdíl v religiozitě obou zemí. Každý hierarcha prosazoval svůj zájem. Mikulášek jednou řekl, že bez problémů byl jedině náš náklad, který stoupal samovolně. Převzali jsme náklad 35 tisíc výtisků týdně, a když jsme byli na celosvětovém setkání katolických novinářů v Západním Berlíně v červenci 1968, všichni žasli. Za čtyři měsíce stoupl náklad našich novin na 150 tisíc.
Na jaře 1970 jsme byli všichni pozváni na Český úřad pro tisk a informace, kde nám v posledním čísle červeně označili 95 protinormalizačních prohřešků. A doporučili nám, abychom odstoupili z vedení KN. Nezbylo nic jiného.