Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor: Daniel Peter Janáček

SYMBOLY A JEJICH VÝZNAM V LITURGII
Jaký význam mají v liturgii katolické církve symboly? Lze v ní nalézt také takové, které by nějak odkazovaly k věčnému životu? B. N., Hostivice

Řecké slůvko 'to symbolon' znamená 'smlouva' nebo 'znamení'. Sloveso 'symballein' bychom mohli přeložit jako 'dát dohromady'. Z toho plyne, že symbol tvoří dvě rozdělené části, které po spojení vytvoří jeden celek. Symbolu tedy jde o spojení, o jednotu a o poznávací znamení. V křesťanství rozumíme symbolem věcné nebo smyslové znamení nepoznané skutečnosti, která se člověku chce sdělit. Tak bylo symbolem v starověku nazváno i vyznání víry.

Od středověku však tento výraz prochází v západní církvi devalvací. Užívá se spíš ve smyslu, že něco je 'jenom symbolicky', a chce se tím naznačit, že ona skutečnost jakoby nebyla reálná, nýbrž zprostředkovaná či zastoupená. Antický člověk přitom myslel na skutečnost, která se sděluje, která je představením svého bytí.

Bůh se chce člověku sdělit, a proto k němu sestupuje, hledá lidské 'ty' a člověk mu odpovídá děkováním, chválou a prosbou. Tyto dva směry nazýváme v liturgii 'katabasis' a 'anabasis' tedy 'sestup' a 'vzestup'. Aby člověk mohl k Bohu vystoupit, musí se Bůh nejdřív k němu sklonit. Dialog mezi Bohem a člověkem a člověkem a Bohem je nutně vázán na slovní a mimoslovní komunikaci - tedy na znamení, na symbol. Bez něj se liturgie neobejde. Prvním, posledním a nejhlubším symbolem v liturgii je Ježíš Kristus sám. V něm se zpřítomňuje neviditelná skutečnost Boží. 'On je obraz neviditelného Boha' (Kol 1,15), 'kdo vidí jeho, vidí Otce' (srov. Jan 14,9), on je 'Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi' (srov. Jan 1, 14). Tento obraz nám dal Bůh, abychom na něm viditelně poznali, jaký je jeho záměr, co koná a žádá. Ježíš zvěstoval lidem spásu nejenom slovy, ale nechal je zakusit svět plnými smysly: 'Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium' (Mt 11,5). Tak mluvíme o Ježíši Kristu jako o pra-svátosti nebo pra-znamení Boha. Protože je církev Kristovým Tělem, ve kterém on žije dál, je společenství církve základním znamením jeho přítomnosti. Činnost církve: martyria - hlásání víry, leiturgia - oslava víry, diakonia - činnost víry, tvoří spolu znamení, ve kterém se uskutečňuje příchod Božího království.

V liturgii církve nalezneme rozmanitost výrazů a znamení, kterých se užívá k naznačení toho, co je věčné, božské a neviditelné. Některá znamení zvolil Kristus sám, jiné vytvořila církev. Formy liturgického výrazu jsou spojené s historií, podmíněné kulturou a jsou závislé na obrazu člověka a světa v konkrétní společnosti.

V dějinách liturgie se stalo symbolem mnohé: slovní výrazy a pohyby, postoje, gesta, lidské tělo, předměty, šaty, šperk, hudba, prostor, zvířata, čísla, rostliny, přírodní elementy - to vše si získalo místo v liturgii. Jsou to znamení, která lze vnímat smysly, která chtějí člověka posvětit. Skutečnost, na kterou teprve čekáme, se skrze ně stává přítomností už tady a teď. 'Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci' (srov. Konstituce o posvátné liturgii 8).

Bůh se chce člověku sdělit, a proto k němu sestupuje.

Snímek Jaroslav Hodík