Oltář je nejen stolem hostiny Páně, ale také hrobem světců

Prvním oltářem, ke kterému Ježíš usedl s učedníky, se stal stůl ve Večeřadle. Tím byla dána základní forma oltáře - jako stolu. V prvních staletích církve bývaly oltáře zpravidla dřevěné a přenosné, neboť eucharistie se slavila tam, kde některý z členů společenství pro její slavení nabídnul místo. Kamenné oltáře se poprvé objevují od 4. století, ale nejsou pravidlem. Pro jejich vznik měla jistě určující význam slova z Petrova listu a jiných míst z Písma, kde se o Kristu mluví jako o kameni: „Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný“ (1Petr 2,4).

Tomba je italské slovo (hrob, krypta, ale také náhrobek) pocházející z řeckého a latinského „tumba“, které znamená tolik co hrob, hrobka. Tímto slovem se druhotně označuje také místo pro uložení ostatků světců v oltáři. Odtud pochází toto (pro oltář nezvyklé) pojmenování, vyskytující se spíše lokálně. Církev neslavila eucharistii jenom v domech, ale také u hrobů mučedníků - zde se již od začátku stavěly oltáře kamenné. Ty měly podobu rakve nebo hrobu.

Bylo-li to možné, ukládali první křesťané přímo do oltáře tělo mučedníka. Tyto oltáře se poznají tak, že mají na přední straně malý zamřížovaný otvor zvaný „fenestella“(okénko), jímž bylo možné nahlédnout do mučedníkova hrobu zvaného „confessio“ (vyznání) nebo „memoria“ (paměť). Od 7. století bylo zvykem zasvěcovat kostely některému ze světců, proto se ukládaly do oltáře jejich relikvie. Zprvu se jednalo jen o látku, s níž se někdo dotkl ostatků světce v jeho hrobě. Od 9. století šlo už přímo o části světcových tělesných pozůstatků. Tyto relikvie se ukládaly do oltářní desky (mensy) na místě, kde kněz líbal oltář. Tomuto místu se proto říká „sepulchrum“ (hrob).

Až do II. vatikánského koncilu byl pak zvyk ukládání ostatků do oltáře závazný, takže každý oltář uchovával relikvie světce, a byl tedy i jeho hrobem. Dnešní instrukce praví: „Má se zachovat zvyk ukládat při svěcení pod oltář ostatky svatých, třebas nebyli mučedníky. Nutno však dbát, aby nebylo pochyb o pravosti těchto ostatků“ (IG 302).

Důstojnost oltáře však spočívá především v tom, že je symbolem pro Krista a jeho vykupitelské dílo. Mučedníci v dějinách církve dosvědčovali lásku ke Kristu, zpřítomňovali jeho oběť ve své době, a stali se tak živým oltářem církve, který není zbudován z kamene, ale z lidí, kteří jsou „Tělem Kristovým“. První křesťané byli hrdí na to, že na rozdíl od ostatních náboženství neměli žádné chrámy, oltáře a obrazy. Uctívali Boha v duchu a pravdě všude tam, kde se shromáždili. A Kristus byl v jejich středu. Jako oltář jim sloužilo jejich srdce, služba bližním nebo místo mučednictví, které vytvářelo jednotu s Kristem.