Odpuštění pomáhá k novému začátku

„Pořád jsem se nemohla zbavit toho nepříjemného pocitu. Byl to vztek spojený s úzkostí a bezmocí. Vždycky, když jsem Jarmilu zahlédla, nebo jsem si na ni jen vzpomněla, dělalo se mi špatně,“ vypráví třiadvacetiletá Markéta. Dlouhou dobu se nedokázala vyrovnat s tím, že jí její sestra krátce před svatbou „přebrala“ snoubence Petra.

„Neuměla jsem si představit, že bych se někdy se sestrou mohla bavit normálně, jako dřív. Dokonce jsem i pomýšlela na to, jak bych se Jarmile mohla pomstít,“ přiznává Markéta. Na nějaké odpuštění neměla chuť ani sílu. Špatně se jí spalo, bolel ji žaludek a viditelně zhubla. „Po nějaké době lékaři přišli na to, že mám žaludeční vřed. Dodnes jsem přesvědčená, že jsem si ho vypěstovala svou neochotou odpustit,“ říká Markéta a pokračuje ve vyprávění: „Musela jsem do nemocnice a najednou jsem měla spousty času na přemýšlení o sobě, Jarmile i jejím – dnes už – manželovi. A pochopila jsem, že problém je ve mně. Nedokážu odpustit, a ve výsledku jediná, komu to ubližuje, jsem já sama.“ Tehdy se také Jarmila osmělila a přišla sestru navštívit. Samozřejmě to vzájemné „usmiřování“ ještě nějakou dobu trvalo, ale Markéta se opět naučila se sestrou komunikovat – a časem dokonce zjistila, že nakonec bylo dobře, že se tehdy nevdala. „Nechtěla jsem si to připustit, ale k Jarmile se Petr prostě hodí víc,“ uzavírá svůj „happy end“ Markéta.
O něco smutnější je však příběh paní Anežky. Devětaosmdesátiletá stařenka, která žije v domově důchodů, vypráví o své dceři Marii: „Nikdy jí na mně nezáleželo. O odpuštění nejspíš nestojí a ani já nemám chuť jí odpustit.“ Když zemřel Josef, Anežčin manžel a Mariin otec, nechala Marie všechen rodinný majetek přepsat na sebe. Paní Anežka neměla důvod dceři nevěřit... a nakonec proč se nezbavit starosti o majetek, když to zařídí někdo jiný? Uplynulo ale pár let a Marii začal nahlodávat její manžel. Zrovna se mu moc v práci nedařilo a potřeboval peníze. A koneckonců proč nevyužít ty, které jsou vlastně napsané na jeho ženu! A tak kalkuloval a kalkuloval, až se po třech letech vykalkuloval k docela velkým dluhům. Babička byla nucena opustit svůj dům a ocitla se v domově důchodců. Zůstala tam úplně sama. Dcera ji ani nenavštíví, ani nezavolá, aby se optala, jak se daří. „Kdo ví, možná i cítí vinu. Ale to se asi nikdy nedozvím, protože jsme obě paličaté a ani jedna neudělá ten první krok k usmíření. Ten vztek a neodpuštění si bohužel vezmu s sebou do hrobu, s tím se už nedá nic dělat,“ uzavírá Anežka.

CO NA TO PSYCHOLOŽKA?
Psycholožka Irena Lesová říká, že právě u lůžek umírajících se často setkává s neschopností si odpustit a nemožností odpustit druhému – ať už pro skutečnost, že dotyčný nevěřil v Boha, nebo odpuštění nikdy nezažil. „Neodpuštění je negativní emoce, která prohlubuje ukřivděnost, zraněnost a stává se chronickým centrem bolesti v našem srdci,“ vysvětluje psycholožka. Z toho můžou plynout i různé somatické obtíže od mozkové mrtvice či infarktu, až například po dlouhotrvající stavy hluboké deprese. Vést to může až k sebepoškozování a k sebevraždám. A co tedy radí? „Je třeba odpouštět, a když to nejde, alespoň chtít odpustit. Co nejrychleji od bolestného zranění k usmíření. A to nejde bez opravdové lásky, bez překonávání svého sobectví. Odpuštění neznamená souhlas s nesprávným jednáním, ale umožňuje druhému nápravu a pomáhá k novému začátku,“ uzavírá psycholožka.
(red)