Znakem sektářství je poslušnost, která jde za hranici smrti

Začněme otázkou: Co to je sekta? Pod tímto pojmem rozumíme takovou náboženskou skupinu nebo skupinu para-náboženskou (uctívající třeba létající talíře UFO), která funguje specifickým mocenským způsobem. Tento způsob fungování by šlo nazvat totalitou: vůdce sekty nebo její kolektivní vedení v sobě zahrnuje dvojí typ autority. Jednak autoritu znaleckou - cokoliv, ale opravdu cokoliv prohlásí vůdce za pravdu, všichni jeho žáci uznají za neochvějnou pravdu; a autoritu šéfovskou - cokoliv, ale opravdu cokoliv prohlásí vůdce za správné, všichni jeho žáci přijímají neochvějně za zavazující pro jejich svědomí.

Právě v souvislosti s autoritou v sektách hrozí zneužití moci. V první vlně tzv. sektářských válek, která zahrnovala období 90. let minulého století, se extrémní zneužívání moci v sektách projevovalo zejména masovými sebevraždami. Neuplynul rok, aby se nehovořilo o nějakém takovém případu (počínaje Koreshovými davidovskými adventisty, přes opakované sebevraždy členů okultního Řádu chrámu slunce, až třeba po případ UFO-sekty Nebeská brána). Výjimkou byl útok buddhistické sekty Óm-šinrikjó v roce 1975, kdy v tokijském metru zahynulo po útoku bojovým plynem sarinem dvanáct nevinných lidí, kteří s touto sektou neměli nic společného. Co ale bylo původně výjimkou, se po roce 2000, v době druhé vlny tzv. sektářských válek, stalo pravidlem: teroristické útoky muslimských sekt typu Al-Káidy, Hamásu nebo Islámského džihádu jsou sice také sebevraždami, ale současně jsou vedeny účelem zavraždit co nejvíce lidí, kteří s touto skupinou ani s islámem nemají vůbec nic společného.

U svědků Jehovových samozřejmě nehrozí žádné teroristické útoky proti lidem vně. Hrozí však zneužití moci nad samotnými svědky. Představitelé českých svědků Jehovových Ondřej Kadlec a Eduard Sobička při žádosti o registraci této společnosti v roce 1993 podepsali prohlášení, že svědkové Jehovovi neučí odmítání krevní transfuze. Titíž lidé ale ve skutečnosti hlásají, že pod hrozbou sankce exkomunikace musejí svědkové Jehovovi krevní transfuzi i nadále odmítat, neboť je to - prý - striktní příkaz Boží. A skutečně mnozí svědkové Jehovovi raději zemřou, než by neposlechli tohoto příkazu a umožnili sobě či svým dětem aplikaci transfuze, zachraňující život. Jednají tak i přesto, že většinou vědí, že totéž vedení své pravdy v minulosti občas velmi radikálně měnilo, totéž vedení je zapsáno v Cibulkových seznamech a titíž lidé jsou v současné době podezřelí z napojení na velmi pochybné finanční zdroje (po sérii pořadů televize Nova Na vlastní oči bylo toto vedení před několika měsíci téměř kompletně vyměněno).

Zákonem o církvích tedy stát negarantuje, že náboženská skupina, která je podle jeho kritérií registrována, není sektou. Stát tuto skupinu registruje a při splnění určitých podmínek jí poskytuje určitá privilegia. Registrace podle tohoto zákona však vypovídá o dané náboženské skupině jen málo (podobně jako třeba zápis v obchodním rejstříku o nějaké finanční skupině). Z hlediska její solidnosti neříká pak téměř nic.

O tom, zda jsou, nebo nejsou svědkové Jehovovi sektou, nerozhodují tedy státní úředníci, ale svědkové Jehovovi sami. S jistou nadsázkou se dá říci, že ukazatelem toho, zda svědkové Jehovovi jsou, či nejsou sektou, je právě jejich učení o transfuzi. Poslušnost učení, která jde až za hranice smrti, je znakem sektářství. Současně je zde ale optimistický prvek: až jednou v ústředním časopisu svědků jehovových Strážná věž vyjde článek s „novou pravdou“, že Bible vlastně transfuzi nezakazuje, bude moci veřejnost reálně uvažovat o tom, že svědkové Jehovovi sektou přestávají být - že se stávají sice okrajovou, ale vcelku etablovanou náboženskou skupinkou na okraji křesťanství.

MUDr. PROKOP REMEŠ,
Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů