Španělská občanská válka stále budí emoce

Letos 28. října bylo papežem Benediktem XVI. na svatopetrském náměstí v Římě v jednom okamžiku blahořečeno 498 mučedníků – obětí pronásledování katolické církve během občanské války ve Španělsku. Tento akt prý ale vyvolal otazníky nad rolí církve, protože v bratrovražedných bojích před 70 roky docházelo k excesům na obou stranách. Je možné objektivně zhodnotit okolnosti tragických španělských událostí?

Blahořečení 498 španělských mučedníků, včetně dvou biskupů, obrátilo znovu mediální pozornost na události španělské občanské války (1936–39) – jednoho z nejkrvavějších konfliktů na evropském kontinentě před vznikem druhé světové války. Již v roce 2001 – za Jana Pavla II. – proběhla beatifikace dalších více než dvou set obětí, mimo jiné z řad bohoslovců ze semináře v Barbastru, zastřelených republikány za věrnost své víře.
Kořeny vzniku konfliktu je třeba hledat už po první světové válce, kdy na Pyrenejském poloostrově sílily skupiny volnomyšlenkářů, kriticky naladěných proti vlivné katolické církvi, a zároveň se neřešily naléhavé sociální problémy, zejména na málo rozvinutém venkově. Počátkem 30. let vznikla ve Španělsku republika, která však potřebnou stabilitu situace nepřinesla. Spory mezi konzervativními skupinami a jejich názorovými oponenty vzrůstaly a nezřídka byly řešeny za pomoci násilí.
Ve volbách v únoru 1936 získaly spojené levicové strany většinu. Na řadě míst byly poté drancovány kostely a zabíjeni duchovní. Teror se přenesl i do ulic, množily se případy politických vražd. V noci ze 17. na 18. července 1936 proto zahájily konzervativní armádní kruhy protivládní revoltu. V jejím čele se ocitl generál Franko, vnímaný svými stoupenci jako zachránce křesťanských hodnot v souboji s bolševismem a protináboženskými trendy. Církev z tohoto důvodu podpořila povstalce.
Povstání bylo od počátku velmi krvavé a uspělo hlavně na severu a jihu země. Frankistické jednotky se zde přitom dopouštěly řady násilností proti přívržencům republikánů a docházelo k jejich masovým popravám a mučení. Legální vláda v Madridu tehdy rozdala zbraně do rukou příslušníků levicových milicí, kteří ze msty a nenávisti vůči církvi na mnoha místech povraždili v prvních týdnech války tisíce kněží i řeholníků. Katolíci byli převážně na straně odpůrců republikánské vlády. V Baskicku byla však situace opačná a zde se mnozí katoličtí kněží stali oběťmi Frankových oddílů, protože se hlásili k idejím nezávislosti tohoto regionu.
Španělsko se stalo zároveň kolbištěm, kde nepřímo změřily síly také oba totalitní systémy – nacismus i komunismus. Sovětský svaz totiž tehdy vojensky podporoval republikány (na jejich stranu se postavilo i více než 40 tisíc členů mezinárodních brigád, včetně více než dvou tisíc Čechoslováků), Německo a Itálie zase frankisty. Průběh války a konečné vítězství frankistů v březnu 1939 ovlivnily i vnitřní spory mezi různými frakcemi republikánů, přiživované též agenty z Moskvy.
Celkově zahynulo na obou stranách podle různých pramenů od 300 tisíc až po milion lidí. Do současné doby přetrvává v hodnocení občanské války řada rozporů a emocí. Na interpretaci těchto událostí se nedokáže shodnout ani španělská veřejnost. Nynější vláda socialistického premiéra Zapatera totiž před pár dny odsouhlasila zákon o historické paměti, odsuzující poprvé Frankovu vládu, jenž však vyvolal velké spory na politické scéně i ve společnosti. Mnozí představitelé katolické církve se ale snažili – i přes tragické prožitky z války – přispět k zahojení ran, a to zvláště po pádu Frankova režimu. Cesta k národnímu smíření ovšem bude asi ještě dlouhá.