Vydání: 2005/12 Vrtkavá přízeň davu, 26.3.2005, Autor: Miroslav Šimáček
Křesťané od počátku vyjadřovali svůj úžas a obdiv k Boží dobrotě a velikosti klaněním, kultem a vytvářením kultury. Jedním silným projevem této kultury byla a je architektura chrámu, místa, kde se člověk klaní, kde chválí Boha. Známe malé venkovské barokní kostelíky, kde se cítíme přijati jako doma, protože je tam útulno. Jeden můj známý mi jednou řekl: „To je tak kouzelný kostelíček, že skoro vybízí, aby ho člověk poplácal po té baňaté věži.“ Mají svůj půvab barokní kostely se svými malovanými průhledy až do nebe a zrovna tak gotické chrámy stavěné jako sepjaté ruce vzhůru. V gotických kostelích na nás dýchne právě vznešenost Božího tajemství. Je velkou pomocí pro duši každého člověka, když může vstoupit do takového uměleckého prostoru. V těchto prostorách se pak společně setkáváme ke slavení liturgie, k modlitbě a k adoraci, pro které mnohdy není třeba mnoho upravovat. Pro výzdobu by měly být charakteristické vkus, harmonie a prostota.
Přesto první věcí, kterou lze i v našich mnohdy velmi omezených a prostých možnostech uskutečnit, je úklid a čistota chrámu. I to je vyjádřením vztahu k Bohu. Kostel není skladiště. Je-li uklizen, sama stavba mluví. Však také tvůrci našich chrámů o to usilovali. Střídmá a vkusná výzdoba pak podtrhne krásu prostoru a napomáhá „pozvednout duši k Bohu“. Jedním z účelů vkusně upravené kytice, nebo přítomnosti jednotlivé květiny v prostorách kostela je podpořit jeho celek.
Pro vnímavého člověka mohou být krása a harmonie cestičkami, které přivádějí ke Stvořiteli. Snad by se dalo říci, že prvním krokem k setkání s Bohem je schopnost dívat se a žasnout. O tom hovoří devatenáctý žalm: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle rukou jeho“ (Žl 19,2). Krása je důležitým znakem stvoření. Příroda je nejen podivuhodně účelná, ale je také krásná. „Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl oděn, jako jedna z nich“ (Mt 6,29). Od úžasu není potom daleko k víře a k oslavě Stvořitele: „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Žl 8,4,5)
V chrámu, zvýrazněném krásou květin, se budou odehrávat i naše Velikonoce se svou hlubokou a oslovující liturgií. Celý liturgický rok je geniálním dílem Ducha. Střídáním jednotlivých dob odpovídá také výzdoba chrámu: strohá a střízlivá během adventu a půstu, zelená pro jehličnany ve vánočním čase, plná květů přicházejícího jara a vzkříšení o Velikonocích nebo něžně zelená pro břízy v blízkosti svátku Těla a krve Páně. Dr. AlfredFuchs, židovský konvertita z první republiky, člověk nesmírně vzdělaný a kulturní, řekl, že katolická liturgie, vybroušená staletími, je nedostižné umělecké dílo, které se dotýká všech smyslů člověka. Dotýká se hmatu, když se například žehnáme svěcenou vodou, chuti, když přijímáme tělo a krev Páně, čichu, když použijeme kadidla, sluchu při zpěvu a hudbě a zraku, který vnímá krásu prostoru, obrazů, světla i květin.
Výzdoba našich kostelů je také důležitá a krásná služba. K této službě patří na jedné straně znalost liturgie a liturgického roku a na druhé straně poctivé srdce, které vnímá jeden z darů Ducha – dar umění. Poznal jsem lidi, kteří nemuseli studovat akademii výtvarných umění, a přesto dovedli v kostele vytvořit krásnou výzdobu, jež oblažila duši. Tuto radost přeji všem, kdo zdobí naše chrámy, často je to jejich jediná odměna, která za to ale stojí. Patří jim naše upřímné poděkování. Mnozí dnešní lidé vstupují do našich chrámů, kde hledají chvíle spočinutí a uzdravení pro duši. Přicházejí z pouště zmaterializovaného světa a hledají prameny. I díky mnohým květinovým „umělcům“, kteří nám všem skromně slouží, mohou lidé alespoň v určité míře zakusit to, co tak poeticky líčí prorok Izaiáš: „Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanonu, nádhera Karmelu a Šáronu. Tu uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha“ (Iz 35,1). To přece stojí za to nejen o nadcházejících Velikonocích.
