Vyberu dva řády, které v minulosti měly velký počet klášterů, a to i s bohatou hospodářskou základnou – benediktiny a cisterciáky.

Počátky benediktinů jsou svázány s postavou patrona Evropy sv. Benedikta z Nursie. Ten vetkl do vínku svému řádu proslulé heslo: Modli se a pracuj! Jak z něj vyplývá, o hospodářské zázemí kláštera, které tvořilo soběstačnou hospodářskou jednotku, se měli starat rovným dílem všichni bratři. Manuální práce řeholních bratří byla základním prvkem správného benediktinského života vedle četby Písma svatého a modliteb. Ani kněz zpočátku neměl v klášteře žádné mimořádné postavení a musel se spolu s ostatními dle pokynů představeného účastnit všech prací pro dobro komunity.

Postupem času kláštery začínají nabývat více majetku – většinou pozemkového, a to včetně poddaných. Kláštery se stávají nositeli hospodářského pokroku, civilizují divokou krajinu a pěstují rozmanitá řemesla. K tomu je ale zapotřebí přičíst práce přispívající k šíření světla civilizace ve skriptoriích a klášterních školách. Nutno připomenout, že za necelá dvě století po sv. Benediktovi z Nursie přichází první větší krize řádu. Z vůle fundátorů byli totiž do velkých a prosperujících klášterů dosazováni za opaty často lidé velmi nehodní a žijící ve zřejmém rozporu s duchem řehole sv. Benedikta, což s sebou mnohdy neslo kruté zacházení jak s poddanými klášterů, tak s manuálně pracujícími bratry konvrši.

De facto ze snah o nápravu nešvarů vznikl na přelomu 11. a 12. století nový řád cisterciáci, kteří měli v úmyslu navrátit se k přísnosti první řehole sv. Benedikta v duchu tvrdé askeze, života ve střídmosti a odříkání. Díky postavě sv. Bernarda z Clairvaux se tento řád velice rychle rozšířil do celé západní Evropy. Stejně jako u benediktinů, i cisterciáci přispěli k hospodářskému rozkvětu krajiny, kam byli posláni. Zejména se proslavili kolonizováním močálovitých oblastí, které náročnou fyzickou prací měnili v úrodnou půdu. Hlavní část manuální práce spočívala na bratrech konvrších, kteří měli předepsáno méně modliteb a po celý den pracovali mimo klášter. Často byli od kláštera vzdáleni až na jeden den chůze a žili komunitním způsobem na hospodářských dvorcích patřících klášteru, které mnohdy tvořily de facto jakýsi „malý klášter“.

Cisterciáci zpočátku měli přísně zakázáno přijímat darem celé vesnice a poddané. Leč s odstupem času se toto pravidlo změnilo. Kupříkladu klášter v Sedlci měl díky blízkým stříbrným dolům, které těžily i na klášterních pozemcích, až třetinu výnosu těžby stříbra kutnohorských dolů.

Marné byly protesty pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic i císaře Karla IV. proti přespřílišnému osazování klášterů řeholníky a představenými z německy mluvících krajin. Snad právě jejich bohatství a tvrdost k poddaným způsobily, že cisterciácké kláštery nejvíce trpěly nájezdy a ničením za husitských válek.