Kardinál Vlk o papežově encyklice Deus caritas est

Když byl před Vánocemi oznámen název nové encykliky, všichni se ptali, proč papež zvolil za její téma právě tato slova. Papežova volba souvisí s jeho základní orientací, metodou práce a stylem jeho projevů: jde vždy na kořen, k podstatě věci. V textu zdaleka nejde o nějaké profesorské teoretizování, ale o základní vysvětlení křesťanských pravd a jejich souvislostí.

Encyklika má v běžném malém formátu, v němž bývají papežské dokumenty publikovány, přes 70 stránek. Je rozdělena do dvou kapitol: „Jednota lásky ve stvoření a v dějinách spásy“ a „Caritas – uskutečňování lásky se strany církve jako společenství lásky“.

V první kapitole se papež zabývá výkladem slova láska, jak ho bylo užíváno v kultuře semitské a řecké, v jejichž kontextech bylo napsáno Písmo. Řecká kultura doby Kristovy používala pro vyjádření lásky v podstatě tři slova. „Eros“ označoval lidskou lásku mezi mužem a ženou – lásku žádostivou. Slovem „filia“ se označovala hluboká láska přátelská. A na okraji běžného užívaní bylo ještě jedno slovo pro lásku - „agapé“. Toto poslední slovo nebylo příliš zatíženo dobovým obsahem, a proto bylo nejvhodnější pro vyjádření nové lásky, která se zjevila v Kristu Ježíši, lásky božské Trojice. V ní každá osoba žije v druhé a pro druhou ve věčné božské „extázi“. A právě slovem „agapé“ (také „caritas“) křesťané vyjadřovali lásku obětující se, dávající se, lásku – jak papež říká – „exstatickou“. „Ex stare“ znamená „být mimo sebe“, vycházet ze sebe, žít, obětovat se pro druhého.

Tuto novou lásku přinesl do světa lidí a do praktického života Ježíš, vtělené Boží slovo - představil ji apoštolům a tehdejšímu světu svým pozemským životem. Touto láskou, která nebyla jen úzce duchovní, ale harmonicky spojovala ducha i hmotu, byla posvěcena, zušlechtěna a proměněna každá přirozená lidská láska.

Tuto lásku také Ježíš označil jako „své“ nebo „nové“ přikázání. Vrcholně byla zjevena v Ježíšově utrpení a smrti na kříži. Ježíš ji dokonce skrze Ducha Svatého vlil do srdcí apoštolů. Tato láska proto spojila věřící v Krista v jedno hluboké společenství, ke kterému se chtěli připojovat i nevěřící. Tímto způsobem uvažování papež ukazuje základní důležitost takovéto lásky pro existenci křesťana i každého křesťanského společenství.

Ve druhé kapitole encykliky papež hovoří spíše o praktickém dopadu tohoto stylu lásky do života současné církve i společnosti. Velice aktuálně zdůrazňuje, že činnost církve se nevyčerpává jen v hlásání radostné zvěsti, Božího slova a slavení svátostí (jakkoli jsou obě poslání pro církev nesmírně důležitá), ale obojí musí doprovázet služba lásky – diakonie. Jednotlivé úkoly církve nelze od sebe oddělovat, jak o to i dnes usilují někteří politici při řešení vztahu církve a státu. Služebná křesťanská láska vstupuje do společnosti, které přináší prospěch – zejména v sociálním učení církve.

kardinál MILOSLAV VLK,
pražský arcibiskup