- Katolický týdeník

Nikoliv zlomyslně, ale možná na první pohled překvapivě lze na takovou otázku reagovat nejdřív protiotázkou: Proč, z jakého důvodu, byste to chtěla změnit? A dále: Pokud takové důvody máte, jsou to důvody přijatelné nebo reálné pro celou farnost nebo aspoň pro mnohé z nich? V otázkách lze ale pokračovat: Víte, po čem farníci okolo vás touží? Co by oni rádi?

Jistě to nebude u všech stejné přání, nejspíš bude různost přání a představ značná. To je v celku samozřejmé. Nestačí ovšem, aby člověk chtěl, „aby něco bylo“. Takže další otázka: Co vy sama nabízíte – kromě svého přání? Přesněji: Co a komu? Pokud nabízíte něco, co někdo hledá, tak máte naději na úspěch. Pokud ale kdekoliv nabízíme „ledničku Eskymákům“, jistě úspěšní nebudeme.

Pokud by šlo jen o organizační věci, potom by nám jistě posloužily jakékoliv rady všeumělů typu „Co máte dělat, aby vás všichni následovali“. Pokud ale vnímáme, že život křesťanů ve farnosti je nejen obecně lidská, ale výsostně duchovní skutečnost, vypadá celá záležitost jinak. V tom případě není na prvním místě přání, jakkoliv ušlechtilé a správné, ale modlitba. V té totiž člověk může dávat své síly k dispozici. A ptá se, kudy jeho, případně farníky, Bůh vede. Modlitbou si samozřejmě nemáme vyžadovat splnění našich představ a přání, ale máme volat po naplnění představ Božích.

Co víme o Božích představách o farnosti v místě X v těchto časech? Co víme o duchovních potřebách pana Y a paní Z? A mnohdy – co víme o Božích obdarováních, která máme a kterými bychom mohli posloužit? To všechno jsou výzvy k modlitbě, k bdělému vnímání našeho okolí a lidských osudů, pokud se nám otevřou. Ze všeho nejméně je to výzva k uskutečňování našich (a jen našich) představ.

Máme se tedy ptát: Je tu někdo, kdo mne potřebuje? K čemu mne potřebuje? A mohu tuto jeho potřebu uspokojit? Nebo: Není tu někdo, kdo má podobná přání jako já? Kdybychom byli dva, už jsme začátek společenství! Za tím vším ale má stát trvalá otázka: Pane, co ode mne chceš? Kde je můj úkol? A k tomu ochota ho naplňovat – ač se může velmi lišit od mých představ.

Je tedy zřejmé, že začínat je nejlépe u sebe sama. Ne v tom smyslu, že se především naučíme nějaké postupy, které by vlastně vedly k manipulaci s lidmi. Ale že člověk vezme vážně, kým jako křesťan je a jaké jsou v tom případě jeho možnosti. Že je schopen být veden Duchem Božím a že toto vedení je jistě autentické jen tehdy, když buduje církev, ne když buduje jen svou vlastní představu, nebo dokonce když otravuje nebo ničí život ve společenství církve.

Je možné namítnout, že řada dobrých věcí v církvi vznikla úporným prosazováním určité myšlenky jedincem. Připomeňme si třeba svatého Františka, svatou Terezii z Ávily nebo Matku Terezu z Kalkaty. Ale tito všichni byli lidmi, hluboce oddanými modlitbě. A byli vždy schopni respektovat církevní autoritu. Mnohdy jí také inspirovali – ale sami se nestavěli na její místo. Nebyli revolucionáři, i když jejich myšlenky revoluční byly.

Autor vyučuje na KTF UK