Jak má rodina prožívat postní dobu?

Potřebovala bych radu, jak přesvědčit své dospívající děti, aby žily v postní době duchovněji. Nevidím ráda, když se nedokážou vzdát svých hlasitých zábav a her. My jsme byli jiní, nás rodiče drželi zkrátka. Já na ně z pozice síly už působit nechci, abych nezpůsobila opak. A na vlídnou domluvu už mladí neslyší.

Tuto problematiku dnes v různých obdobách řeší mnoho rodičů dospívajících dětí. Rodiče vzpomínají, jak byli vedeni v postní době k tichosti a k častější společné modlitbě. Rádio bylo vypínáno a nehrálo tak často, televize, pokud vůbec v rodině byla, se prakticky nezapínala. Vše mělo pomoci ke zdůraznění faktu – prožíváme vážnou dobu postní.
Snaha o vnější vyjádření této doby, podpořené v mnoha rodinách ještě mnoha předsevzetími, zastínila skutečný vnitřní význam – přiblížit se upřímně k trpícímu Kristu a prožít v rodině společenství lásky s ním. Nechci ale křivdit mnoha moudrým rodičům, kterým se podařilo naplnit vnější vyjádření této doby opravdovým duchovním obsahem. Jejich děti rády vzpomínají, jak jim táta i máma vyprávěli o svých zážitcích s Pánem Ježíšem.
A dostáváme se ke kořenu věci – právě osobní svědectví rodičů o svém vztahu ke Kristu je mocným prostředkem působení ve zrání víry jejich dětí. Je velmi dobré, když si rodina sedne kolem rozžaté svíce a povídá si o Ježíši a jeho dobrotě. Pak se dá i společně dohodnout, jakým způsobem ho během postní doby rodina oslaví. A právě v těchto okamžicích přicházejí mnohdy děti s dobrými nápady – jak prožít Ježíšovu přítomnost doma, jak jej oslavit. S dospívajícími mladými lidmi (již nepíši dětmi) je to složitější. Prožívají období niterných nejistot, bývají hluční a často dost kritičtí. Jsou ale velmi spontánní, zranitelní a nesnesou pokrytectví. Aby mohli dále růst, potřebují se vymanit z velmi silné vazby na vlastní rodiče. Proto moudří rodiče neříkají pořád: „Musíš, nesmíš...,“ ale spíše: „Už jsi velký, máš na to, důvěřujeme ti, pokus se rozhodnout sám...“ Mnoho mladých lidí prožilo své dospívání v klimatu knuty a ve stálých příkazech. Naopak – mnoho velkých osobností vzpomíná a říká: „Naši mne brali vážně a přes mé pubescentní ztřeštěnosti mi důvěřovali.“ Dospívající mladý člověk velmi citlivě zaznamenává, kdo si ho váží a kdo mu fandí v hlubinách srdce. Je hledající a vytváří si vlastní formu zbožnosti. Proto jsou i dnešní věřící pubescenti jiní, než byli jejich rodiče v mládí. Ale nejsou horší. Navenek hluční zakrývají nejistotu svého křehkého já. Není dobré je vehementně o něčem přesvědčovat. Blízký člověk nebo chápající rádce jim může pomoci.

Není nutné spěchat
Mnohokrát jsem s dospívajícími na víkendech a postních setkáních rozebíral heslo: Být v kondici pro dobro, být v kondici pro Ježíše. Byl jsem překvapen, kolik inspirace mladí měli především v oblasti pomoci druhým a v oblasti překonávání vlastních slabostí. Proto chci i starostlivé mamince, která tento dotaz vznesla, odpovědět: Mladí i dnes slyší na vlídnou domluvu. Očekávaná změna však přichází o něco později.
P. Rudolf Smahel SDB, vedoucí katedry křesťanské výchovy na CMTF UP v Olomouci