Duše je podstatnou formou našeho těla

Rád bych dostal odpověď na moje pochybnosti o lidském vědomí, zejména v souvislosti s morálkou a svědomím. Je vědomí produktem mojí duše, nebo jen lidsky závislé a omezené práce mého mozku?

Otázka, kterou jste nastolil, patří mezi nejsložitější. V první řadě je třeba podtrhnout, že pojem „duše“ rozhodně není jednoznačný. Křesťanská antropologie musí jednoznačně odmítnout každé dualistické pojímání vztahu mezi tělem a duší kupříkladu platónského ražení. Biblické poselství silně podtrhuje jednotu člověka, který má duševní a tělesný rozměr. Tělo tedy rozhodně není jakýmsi „vězením duše“. Bez těla nelze hovořit o kompletním člověku. Jedno ze základních antropologických dogmat vyjadřuje tuto nedualistickou koncepci lidství pomocí aristotelovských kategorií, když říká, že duše je podstatnou formou těla. Duše tudíž celým tělem proniká a dává mu základní strukturální jednotu, s níž souvisí tajemství života a následně vědomí.
Problém nastává zejména ve vztahu k eschatologii, přesněji řečeno k tomu, jak si máme představit život duše oddělené od těla. Vedle toho se objevuje také druhý problém, protože moderní výzkumy lidského mozku ukazují vcelku zřetelně, že určitá poškození tohoto orgánu nakonec vedou k některým typům „poškození“ nebo obměny osobnosti příslušného člověka. Jak je to tedy s duší a jak je to s naší svobodou?

DUŠE SE ZKOUMÁNÍ VYMYKÁ
Když hovoříme o takzvané intermediální eschatologii, máme na mysli stav duše zesnulého člověka před vzkříšením těla, k němuž podle Písma dojde na konci časů. Má-li mít takové učení smysl, pak duše musí být nositelem kontinuity vědomí, sebevědomí a mravní odpovědnosti napříč jednotlivými stavy našeho putování (pozemský život – posmrtná existence – vzkříšený člověk). Mělo by jinak smysl mluvit o odměně a odplatě, kdyby duše nebyla nositelem této kontinuity? Jaký smysl by mělo vzkříšení, kdyby zde neexistovala spojitost s naším nynějším životem? Zároveň je ale třeba důrazně podotknout, že stav oddělené duše je důsledkem hříchu, a proto intermediální eschatologie není něco, co by odpovídalo původnímu záměru Boha s člověkem.
Druhý problém je řešitelný jen velmi obtížně. Náš mozek má věcnou povahu, a proto jej můžeme učinit předmětem empirického zkoumání, avšak duše věcnou povahu nemá, a proto se takovému zkoumání zcela vymyká. Člověk sám pro sebe nikdy nepřestane být tajemstvím, otázkou, výzvou. Jedině díky tomu vzniká náboženství, filozofie, teologie, umění. Nezvěcnitelnost duše je také určitou ochranou člověka před ním samým. A právě tady se nabízí přirovnání, které by mohlo na celou záležitost vrhnout poněkud více světla. Všichni víme, že počítače jsou stroje, které dokážou velmi rychle provádět spoustu logicky spojitých úkonů. Zároveň by každému mělo být jasné, že počítač nemá a nikdy nebude mít vědomí sebe, nikdy nebude subjektem. Odborníci na činnost mozku se tak trochu podobají těm, kdo se zabývají konstruováním počítačů. Dozvíme se od nich, jak funguje to či ono, nikdy nám ale nevysvětlí, co je vědomí, sebevědomí, co dělá z člověka subjekt, kde se v člověku bere otevřenost transcendenci. A právě to, co nikdy nezvěcníme a čeho se nikdy definitivně nezmocníme, můžeme vnímat jako projevy tajemství, jež nazýváme lidskou duší.
Zároveň bychom si ale měli uvědomovat, že problematika svobody a podmíněnosti našeho jednání není zdaleka tak snadná, jak jsme se možná donedávna domnívali. Nakolik je určité jednání mravně přičitatelné, nakolik je podmíněno výchovou, okolím, případně určitými deformacemi v mozku, to nejsme s to posoudit. Je proto velmi dobře, že nakonec to všechno bude posuzovat ten, který je vševědoucí, a nikoli my, lidé.
P. CTIRAD V. Pospíšil OFM, profesor dogmatické teologie na CMTF UP v Olomouci