Vydání: 2004/12 Duchovní rozlišování, 6.9.2004, Autor: Jaroslav Šebek

Na většině kostelů vídeňské arcidiecéze zavlály v sobotu 13. března černé prapory. Tento den ve tři hodiny ráno zemřel ve spánku ve věku 98 let emeritní vídeňský arcibiskup a kardinál Franz König.
Kardinálský purpur získal v prosinci 1958, kdy již dva roky spravoval arcibiskupství v rakouské metropoli (jejím pastýřem byl až do roku 1985). Od první chvíle svého působení vystupoval jako muž porozumění a tolerance. Podařilo se mu tak překonat dlouhodobé napětí mezi katolíky a socialisty. Jako blízký spolupracovník kardinála Agostina Casaroliho se stal v 60. letech také jedním z prostředníků v jednání mezi Vatikánem a komunistickými vládami ve východní Evropě. Kvůli svému úsilí o dosažení svobodnějších podmínek pro křesťany za železnou oponou se však stal vládám východního bloku nepohodlným. Vadil i československému komunistickému režimu a v červenci 1985 mu úřady zabránily, aby se zúčastnil jubilejní pouti na Velehradě u příležitosti 1100. výročí smrtí sv. Metoděje. O své pocity nejen z těchto dob se rozdělil v rozhovoru, který loni v květnu exkluzivně poskytl Katolickému týdeníku.
Překračoval nejen skutečné, ale i virtuální hranice. Angažoval se v rozvoji ekumenického i mezináboženského dialogu. Založil nadaci Pro Oriente, věnující se kontaktům mezi západním a východním křesťanstvím. Do obecného povědomí se zapsal rovněž jako vynikající teolog a propagátor koncilového myšlení. Jeho cílem byla otevřená církev, schopná cítit s potřebami člověka současné doby. Také jeho zásluhou se církevní společenství u našich jižních sousedů výrazně angažuje při obraně lidských práv a jeho hlas je slyšet při aktuálních společenských diskusích. Byl proto stále přirozenou autoritou nejen pro věřící, ale pro širokou veřejnost. Königův odchod také hned obšírně komentovaly všechny rakouské deníky a slova oficiálních míst o velké ztrátě nebyla jen zdvořilostní frází. Poslední rozloučení proběhne ve Vídni 27. března v deset hodin. Měl jsem také možnost zúčastnit se loni v listopadu slavnostní bohoslužby, jedné z posledních, kterou kardinál celebroval ve svatoštěpánské katedrále. Během jeho brilantního kázání (věnoval se v něm zodpovědnosti člověka za hřivny a talenty, které od Boha dostal) i po mši při odchodu z chrámu ho doprovázel neutichající potlesk. Také já se v duchu připojuji. Díky za vše, Eminence, budete nám moc chybět.