Za jednu z největších promluv současného pontifikátu Benedikta XVI. označil vatikánský deník L’Osservatore Romano papežovu řeč před představiteli politiky a kultury ve Westminsterském paláci (17. září). Jelikož je poměrně obsáhlá, přinášíme z ní dva vybrané úryvky:

Myslím na bezpočet mužů a žen, kteří v průběhu staletí sehráli svou roli v závažných událostech, k nimž docházelo uprostřed těchto stěn a které formovaly životy mnoha generací Britů a dalších národů. Chtěl bych připomenout zvláště osobnost sv. Tomáše Mora, velkého anglického učence a státníka, obdivovaného věřícími i nevěřícími pro mravní celistvost, s níž následoval své svědomí i za cenu nelibosti vládce, jehož byl dobrým služebníkem, protože se rozhodl sloužit v prvé řadě Bohu. Základní otázky, o něž v procesu Tomáše Mora šlo, se ve stále nových podobách vracejí navzdory proměnám sociálních podmínek.

VÁNOCE – VĚC SOUKROMÁ?

Náboženství není problém, který by měli řešit zákonodárci, ale faktor, který významně přispívá k veřejné diskusi. Zde musím vyjádřit své znepokojení nad postupující marginalizací náboženství, zejména křesťanství, k níž dochází v některých kruzích, dokonce i v národech kladoucích velký důraz na toleranci. Někteří jsou toho názoru, že hlas náboženství má být umlčen nebo přinejmenším vykázán do čistě soukromé sféry. Jiní tvrdí, že by se mělo upustit od veřejné oslavy svátků, jako jsou Vánoce, se sporným přesvědčením, že by snad mohly nějak urážet stoupence jiného či žádného náboženství. A jsou tu ještě další, kteří tvrdí – paradoxně s cílem odstranit diskriminaci – že by křesťané ve veřejných funkcích měli v některých případech jednat proti svému svědomí. Jsou to varovná znamení, která upozorňují na neschopnost nejen ctít práva věřících na svobodu svědomí a svobodu vyznání, ale také přiznat legitimní postavení náboženství ve veřejném prostoru. Chtěl bych vás tedy všechny vybídnout, aby každý z vás ve vlastní sféře vlivu hledal cesty k posílení a povzbuzení dialogu mezi vírou a rozumem na všech úrovních života národa.

Mezi řadou promluv, které papež ve Velké Británii během čtyřdenní návštěvy proslovil, je jedna oproštěna od obvyklých formalit a má charakter sdílení. Zazněla na stadionu katolické univerzity v Londýně před čtyřmi tisíci studenty (17. září, St. Mary’s University College):

Drazí mladí přátelé, chtěl bych vám říci něco, co mi velice leží na srdci. Doufám, že mezi vámi, kteří mi tu dnes nasloucháte, jsou budoucí světci 21. století. Bůh každému z vás co nejvíce přeje, abyste se stali svatými. Miluje vás mnohem víc, než si umíte představit, a přeje vám maximum. A zdaleka nejlepší ze všeho pro vás je, abyste rostli ve svatosti. Možná to některé z vás ještě nikdy nenapadlo. Možná si někteří z vás myslí, že svatost není pro ně. Dovolte mi, abych vám vysvětlil, co mám na mysli. Když je člověk mladý, obvykle myslí na ty, kterých si váží a obdivuje je, na lidi, jimž by chtěl být podobný. Může to být člověk, kterého potkáme v našem každodenním životě a velmi si ho vážíme. Nebo to může být někdo slavný. Žijeme v kultuře celebrit a mladí lidé jsou často vybízeni, aby si za svůj vzor zvolili postavy ze světa sportu nebo filmu. Chtěl bych vám položit tuto otázku: Jaké jsou vlastnosti, které vidíte u druhých a chtěli byste je co nejvíce mít? Jakým typem člověka byste chtěli být?

KDE HLEDAT ŠTĚSTÍ

Když vás vyzývám, abyste se stali svatými, žádám od vás, abyste se nespokojovali s druhotnými volbami. Žádám od vás, abyste nesledovali omezený cíl a přitom odhlíželi od všech ostatních. Mít peníze dává možnost být štědrými a konat ve světě dobro, ale samo o sobě nečiní člověka šťastným. Být bohatě obdařeni určitými schopnostmi nebo profesí je dobrá věc, ale nikdy nás to neuspokojí, dokud se nezaměříme na něco ještě většího. Může nás to proslavit, ale neučiní nás to šťastnými. Po štěstí všichni toužíme, ale jednou z největších tragédií tohoto světa je, že ho mnozí nikdy nenajdou, protože ho hledají na špatných místech. Řešení je velmi prosté: pravé štěstí je třeba hledat v Bohu. Pouze on může uspokojit nejhlubší potřebu našeho srdce.