Od potratů k pěstounům optikou ČT

Potraty, anonymní porody, kojenci v ústavních zařízeních - taková jsou základní témata třídílného dokumentárního cyklu Nechtěné děti, jehož úvodní část uvede 7. února v 10.10 hodin první program České televize.

První díl se věnuje potratům. Režisérka Ivana Křenová nechává zaznít názorům jednoznačně interrupce odsuzujícím (Kdy začíná život? Ta otázka je nepřesná: živá je přece už i spermie. Jedinec ale začíná jednoznačně početím.), stejně jako těm, které hovoří o svobodném rozhodnutí každé ženy (Housenka ještě není motýlem - musí projít složitým vývojem. Tak i embryo ještě není lidskou osobností.). Církevní stanovisko k problematice reprezentuje Aleš Opatrný: 'Každá živá bytost má právo se narodit.' Známý dětský psycholog Zdeněk Matějček však podotýká, že velká část žen - kterým 'potratové komise' v osmdesátých letech umělé přerušení těhotenství nepovolily - se přesto plodu ilegálně zbavila.

Snad pod dojmem toho, že byl dokument připravován pro ČT - která si tolik zakládá na své 'objektivitě a vyváženosti' - předkládá autorka dokumentu názorovou mozaiku bez toho, že by poodkryla vlastní pohled. Jejími respondenty jsou zejména muži, což by se dalo pochopit, kdyby se hovořilo o hornictví, ale ne o potratech. Pokud přivede I. Křenová před kameru ženu, pak je to většinou matka, která před osudovou volbou stála. Těch několik silných příběhů je však zachyceno suše a popisně - hodily by se snad do medicínských skript, ale nikoli do dokumentu. Slzy, bolest, výčitky, pocit osvobození - to všechno prvnímu dílu Nechtěných dětí chybí. Dokument v podání I. Křenové zde rezignuje na nejsilnější složku tohoto žánru: autenticitu a emotivitu.

Co chybí dílu prvnímu, lze už částečně nalézt v dílu třetím. Ať už je to proto, že problematika umísťování dětí do ústavní výchovy či do pěstounských rodin není tak ožehavá, nebo z jiných pohnutek, Křenová ilustruje toto téma řadou osobních příběhů. To alespoň částečně vyvažuje dva základní handicapy celé trilogie: stále dokola vystupují jedni a titíž odborníci, kamera v ruce M. Křena stále dokola opakuje jedny a tytéž kameramanské grify. (Dlouhé titulky s kontakty na jednotlivé organizace však zůstávají jasným plusem - má-li divák po ruce tužku, stihne si zapsat telefonní čísla.)

Křenová se nebojí říct, že pěstounská péče je pro děti vždy přijatelnější než ústavní pobyt a že je to koneckonců i levnější pro stát. Argumentu ředitelky jednoho ústavu, že pěstouni nejsou často dostatečně vyškoleni, oponuje nejsilněji, jak může: nikoli slovy, nýbrž příběhem pěstounské rodiny. To nevyřčené si už doplní každý koncesionář: Copak biologičtí rodiče absolvují nějaká školení? Co znamená nějaký kurz proti lásce?