Vydání: 2020/17 Kdy na mši svatou do kostela?, 21.4.2020

Příloha: Perspektivy 17

Papež Jan Pavel II. v Československu v roce 1990

Prestiž katolické církve u nás byla na přelomu 80. a 90. let vysoká, snad nejvyšší v dějinách celého 20. století. Je tudíž pochopitelné, že katolická církev byla v době Sametové revoluce mimořádně aktivní a čile se zapojovala do společenského dění.
Když byl v závěru roku 1989 zvolen prezidentem republiky Václav Havel, prostřednictvím pražského arcibiskupa a českého primase Františka Tomáška mu gratulovali rovněž papež Jan Pavel II. a vatikánský státní sekretář Agostino Casaroli. Nový prezident slova povzbuzení opětoval a pozval hlavu katolické církve do Československa.
Papežova návštěva u nás začala v sobotu 21. dubna 1990, kdy jeho letadlo přistálo v Praze. Byla to jeho 46. zahraniční cesta a 91. navštívená země. Její význam byl o to vyšší, že to byla první cesta hlavy katolické církve do českých zemí. Když se Karol Wojtyła jako krakovský arcibiskup v roce 1974 účastnil v Litoměřicích pohřbu kardinála Štěpána Trochty, samozřejmě ještě nebyl papežem. Vůbec poprvé byl u nás v roce 1946 – tenkrát to byla jeho vůbec první cesta v životě za hranice vlasti.
Přestože u nás strávil Jan Pavel II. v roce 1990 pouze dva dny, kdy jeho kroky směřovaly do Prahy, na Velehrad a do Bratislavy, jeho návštěva přinesla obrovské povzbuzení nejen decimované církvi a milionům katolíků v zemi, nýbrž všemu obyvatelstvu. Potvrzovala též obnovení diplomatických styků mezi Československem a Vatikánem na přelomu let 1989/1990, kdy se novým apoštolským nunciem v Praze po téměř padesáti letech absence stal diplomat Giovanni Coppa, pozdější kardinál. Československo zase v té době zastupoval u Svatého stolce historik a diplomat František X. Halas.
Slova úvodního ceremoniálu, jimiž papeže Jana Pavla II. vítal prezident Václav Havel, se stala téměř legendárními:
Konečně na Velehradě
Papežova cesta nebyla na rozdíl od jiných jeho cest plánována roky dopředu, ale vyplynula z jeho pastorační a duchovní vize střední Evropy po přelomovém roku 1989, kdy docházelo k postupnému uvolňování poměrů náboženského života v zemích bývalého sovětského bloku. Poté, co se v katedrále sv. Víta setkal s kněžími a řeholníky, odsloužil na Letenské pláni (kde se nedlouho předtím konaly masové demonstrace proti komunistickému režimu) při účasti tři čtvrtě milionu věřících pontifikální mši. Jeho kázání v češtině bylo přijato s obrovským nadšením. Večer se Jan Pavel II. setkal na Pražském hradě s prezidentem Václavem Havlem a představiteli kulturního, společenského a duchovního života země.
Druhý den, v neděli 22. dubna 1990, sloužil papež mši na moravském Velehradě, v kolébce křesťanského života v naší zemi, a pak v Bratislavě. Právě na zmíněný Velehrad byl slovanský papež pozván kardinálem Františkem Tomáškem už na národní pouť při příležitosti 1 100. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1985, ale komunistický režim mu v tom zabránil. O to triumfálnější byl jeho příjezd o pět let později, kdy se slavnostní mše zúčastnilo více než tři sta tisíc věřících.
Během svých projevů v Československu odsoudil papež komunistickou ideologii jako tragickou utopii opírající se o strach, která dlouho paralyzovala život ve východní Evropě. Sám ji vnímal coby nepřátelský systém, který destruktivně vystupuje proti člověku i lidstvu jako celku. Na druhé straně vyzval katolické kněze ke smíření a obyvatele Československa varoval před nekritickým přejímáním morálky západního světa a orientací na čistě konzumní způsob života. Neváhal zdůraznit, že „svoboda pouze vnější, bez vnitřního osvobození, plodí chaos“.
Českou republiku navštívil papež Jan Pavel II. ještě dvakrát. Stalo se tak v roce 1995 při příležitosti kanonizace dvou světců, Jana Sarkandra a Zdislavy z Lemberka, a o dva roky později při příležitosti výročí tisíce let od smrti sv. Vojtěcha. Jeho návštěvy byly vždy významným povzbuzením duchovního života, účastí pastýře na obnově země, vyjádřením lásky k blízkému slovanskému národu i mravním voláním po sjednocení všech lidí dobré vůle. Papežova osobnost pomáhala katolické církvi překonávat izolaci od Západu i vatikánského prostředí a reflektovat nové výzvy a úkoly života v demokratické společnosti s důrazem na hodnoty spravedlnosti, svobody a pokoje.