Nepřetvářet dítě, ale podmínky

Téma inkluzivního vzdělávání oživil v minulých dnech prezident Miloš Zeman. KLÁRA LAURENČÍKOVÁ z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání vysvětluje, proč a jak děti se zvláštními vzdělávacími potřebami začleňovat.

Vydání: 2015/5 Latina na ústupu?, 27.1.2015, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

V zásadě jde o to, vytvořit v běžné škole takové prostředí, které by každému dítěti umožnilo co nejvíce rozvinout jeho vlastní potenciál a odstranit bariéry, které mu stojí v cestě ke vzdělání. Nejen ty hmotné, jako jsou třeba architektonické prvky v budově školy. Znamená to také dostatečně profesně vybavené pedagogy a odborné pracovníky, kteří respektují jedinečnost každého dítěte s jeho potřebami, sociálním zázemím, kulturou nebo zdravotním omezením a vědí, jak s každým z nich pracovat a jak mu kompenzovat jeho handicap. A rovněž hraje roli průběžné monitorování a vyhodnocování, jak dítě prospívá, aby se případné problémy včas zachytily a daly řešit, aby žák neselhával, když je možné mu pomoci úpravou podmínek a využitím tzv. podpůrných opatření

Současná právní úprava žáky se speciálními vzdělávacími potřebami rozděluje do tří kategorií – na děti se zdravotním postižením (tzn. se zrakovým, sluchovým, tělesným nebo mentálním handicapem, s vadami řeči, autismem, se specifickými poruchami učení apod.), na žáky se zdravotním znevýhodněním (např. děti se zdravotními poruchami, které mají dopad na chování nebo jejich schopnost se učit) a na žáky se sociálním znevýhodněním (s nařízenou ústavní výchovou, děti azylantů atd.).

Není to dokonalý systém, protože z něj vypadávají třeba školáci s psychickými poruchami, s traumatem například z rozvodu rodičů nebo po onkologické léčbě. Také tyto děti potřebují zvláštní podporu, ale za současného stavu nejdou nikam zařadit, a tudíž se ani neuvolní peníze na pokrytí jejich potřeb. Lepší výhled dává novela zákona, která rozšiřuje záběr i možnosti péče a jejího proplácení

a minulý týden procházela druhým čtením ve sněmovně.

Teoreticky ano. Školský zákon deklaruje rovný přístup ke vzdělávání ve spádové škole. Někdy ale škola nemá takové podmínky, aby mohla každé dítě s handicapem přijmout. Rodiče pak obíhají různá školská zařízení, jsou opakovaně odmítáni, což neprospívá jim ani dítěti. Setkali jsme se s tím, že se potom rodina pouštěla třeba i do pořádání benefičních koncertů, jen aby dala dohromady peníze na osobního asistenta pro potomka a mohla jej do školy zapsat. Přitom Česko podepsalo mezinárodní úmluvy, které nás zavazují přijímat do škol i děti se specifickými potřebami. Na druhé straně je u nás už dost škol, které se k inkluzivnímu vzdělávání hlásí a daří se jim i v současných nedokonalých poměrech.

Samozřejmě. Je potřeba větší finanční podpora inkluzivního vzdělávání, lepší příprava pedagogů už na fakultách i větší síť externích služeb, například poradenských, aby se školy měly o co opřít. Měl by se zvýšit též počet specializovaných poradenských pracovišť pro rodiny a zintenzivnit nabídka sociální práce tam, kde dítě žije v nevyhovujících rodinných poměrech. A podpořit vztahy a spolupráci školy a rodiny.

V případě opravdu těžkého postižení je potřeba speciální škola. I tam by ale podle mého názoru měly být děti umisťovány v nižším počtu než nyní. Co by české školství skutečně potřebovalo, je mnohem lepší propojení způsobů práce a „know-how“ v běžných a speciálních školách a vzájemná inspirace.

Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak je schopná postarat se o své nejslabší členy. Prezidentovo vyjádření („Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity,“ řekl Miloš Zeman 14. 1. 2015 – pozn. red.) nás nejen vrací do doby před x roky, ale především jde proti zkušenostem ověřeným v letité praxi. Ani obava, že by se třídy, kde se vzdělávají žáci s běžnými i se speciálními potřebami pohromadě, naučily méně, se při srovnávacích výzkumech nikdy nepotvrdila.

Nejen v dětech, ale i v učitelích, kteří se učí individuálnímu přístupu, hodnocení a posilování spolupráce mezi žáky. Z toho těží i zdravé děti, které navíc zakoušejí, jak se o někoho starat, někomu pomoci, osahávají si různé role, učí se empatii, toleranci k různosti. Děti s handicapem zase zažívají, že přes své omezení patří do společnosti. Obě skupiny trénují spolupráci, obměňování rolí a získávají sociální kompetence.

Zaměstnavatelé si nejednou stěžují, že absolventi českých škol jsou dobře vybavení vědomostmi, ale neumějí pracovat v týmu. Škola, která vzdělává inkluzivně, může ideálně rozvinout právě tuto dovednost.