Některá díla musíme chránit 24 hodin denně

Památky olomoucké arcidiecéze spravuje oddělení památkové péče při Arcibiskupství olomouckém. Hovoříme s jeho pracovnicí, historičkou umění Evou Krystýnkovou.

Jak vlastně u nás funguje památková péče? Je Národní památkový ústav se svými územními pracovišti, jsou také krajské a městské památkové odbory… Jak všichni dohromady spolupracujete, co má kdo na starosti?
Spolupráce je trvalá a důkladná. My spravujeme církevní movité památky (stavby má na starosti stavební oddělení), kterých je v olomoucké arcidiecézi několik desítek tisíc. Jde o vybavení arcibiskupského paláce, ve farnostech pak o zařízení kostelů a dalších církevních objektů. Památková péče tady vznikla před patnácti lety – tehdy jsem zde na to byla sama – a jediným možným začátkem byla spolupráce s památkovým ústa- vem.

Jaké byly první kroky, které jste podnikli?
Začali jsme hlavně s budováním depozitáře kvůli možným krádežím. Do něj byly z celé arcidiecéze svezeny všechny středověké památky. Až na několik výjimek, kde jsme měli jistotu, že jsou dobře chráněny. U barokních děl musel být užší výběr, šlo o ty historicky či umělecky nejcennější. Všechny věci samozřejmě ošetřili restaurátoři, byly často napadené červotočem, plísní, byla zničena polychromie…

Památky jste asi museli i nějak evidovat...
Samozřejmě, hlavní zásluhu na tom má arcibiskup Jan Graubner, který přišel s požadavkem nové inventarizace, jejíž součástí byla i kompletní revize veškerého majetku. Touto prací bylo pověřeno naše oddělení, současně jsme dostali na starost oceňování památek. Šlo o inventář kostelů, sochy, obrazy, monstrance, kalichy, relikviáře... Inventarizace ještě probíhá, ale už se blížíme ke konci. Máme tak nyní po čtyřiceti letech od předchozí inventarizace úplný přehled o všech památkách v arcidiecézi i o jejich stavu. Navíc se nám nejednou podařilo zjistit pravého autora či zpřesnit dataci díla.

A konkrétní spolupráce se státními památkáři?
Právě na začátku inventarizace byla velice intenzivní. Památky jsou totiž dvou kategorií: jednak jsou to věci památkově chráněné, jednak běžné předměty, ovšem leckdy také velice cenné. U první kategorie jsme vycházeli ze státního seznamu památek, který vypracovává Národní památkový ústav. A ještě k těm běžným předmětům: u mnohých z nich až nyní zjišťujeme, jakou vlastně mají hodnotu, obrazy bývají přemalované a podobně. Například ve Šternberku existoval soubor čtrnácti obrazů Jana Kryštofa Handkeho, významného českého malíře první poloviny 18. století. V roce 1928 byly dva z nich prodány do zahraničí a na památkových kartách bylo uvedeno obrazů jen osm. Kde jsou zbývající čtyři? Vydali jsme se asi v roce 1996 s tehdejším generálním vikářem monsignorem Pepříkem do Šternberka, procházeli depozitáře, sklady a usilovně hledali. A za jednou starou skříní jsme je našli zastrčené. Dnes je všech dvanáct obrazů zrestaurováno a tvoří základ šternberské farní Handkeho galerie.

Podařilo se najít hodně podobně zastrčených děl?
Například během inventarizace v arcibiskupském paláci se mi podařilo objevit malou, nenápadnou madonu. Průzkumem se zjistilo, že je přemalovaná a pod svrchní malbou je dílo z Dürerovy dílny. Nebo na faře v Napajedlích se našel obraz Piety. Pomocí rentgenu a následného restaurování se pod přemalbou objevilo dílo z dílny van Dycka. Také jsme věděli, že v Kopřivné je někde ukryta vzácná monstrance. Ovšem nikdo netušil, kde by mohla být. Přijeli jsme tam a starý kostelník povídá: Ano, monstranci mám doma, už víc než čtyřicet let. Šel do kuchyně, otevřel spodní část kredence a už jsme to viděli: jen barokní kožené pouzdro mělo ohromnou cenu. A uvnitř byla nádherná monstrance. Tolik let ležela v nezamčeném kredenci. Kdyby to někdo věděl! Sakristie kostela byla několikrát vykradena, takže vlastně díky neuvěřitelnému uložení unikla monstrance zlodějům.

Jak vaše oddělení spolupracuje s jednotlivými farnostmi? Pokud farář něco vzácného najde, má povinnost vám to ohlásit?
Faráři nám musejí ohlásit každý nález. Na oddělení památkové péče je věc inventarizována a rozhodne se, co s ní bude dál – zda se vrátí do kostela, nebo půjde do depozitáře.

A nestává se, že farář i farníci protestují a chtějí, aby nějaká z památek zůstala u nich?
Faráři bývají velice vstřícní, myslím, že chápou, jak je naše práce důležitá. A navíc majitelem každého předmětu zůstává farnost. Při různých slavnostech, poutích a podobně jej na požádání samozřejmě vydáme. Lidem se to vždy musí dobře vysvětlit. Každý přece pochopí, že třeba středověká madona v hodnotě několika milionů korun je nenahraditelná památka a musela by být chráněna dvacet čtyři hodin denně. A na to ve farnostech nejsou prostředky.

V Olomouci před pár lety vzniklo Arcidiecézní muzeum, jehož základem jsou vzácné předměty z celé arcidiecéze...
To byl úžasný počin. Už jen ta restaurace bývalého děkanství, kde je muzeum umístěno, o exponátech ani nemluvě. Při jejich výběru se vycházelo právě z naší inventarizace. Je tam to nejvzácnější z arcibiskupského paláce i z farností. Myslím, že je to dobré řešení pro věřící i všechny uměnímilovné lidi. Protože řada těchto předmětů by pro svou cenu stejně v kostelích být vystavena nemohla. Takto jsou zpřístupněny všem a přitom dokonale chráněny.