Každému je od Pána Boha jinak dáno. Znám kluky, kteří ministrují ve čtyřech letech a jde jim to velmi dobře, a znám jiné, kterým je dvanáct patnáct let a velký pokrok neudělali. Mám dva malé synky a i na nich vidím, že je nebaví jen tak sedět v lavici a koukat. Snažil bych se proto pro každé dítě i dospívajícího v kostele vymyslet službu, i když by neministrovali. Každý ať je zapojen do slavení liturgie. Znám případy plného kostela, kde čtení, přímluvy, ministrování – zkrátka vše – dělá jeden člověk.

Možná už v pěti letech. Rozpozná to rodič, pan farář nebo vedoucí ministrantů.

Není na to univerzální návod. Záleží na knězi i farnosti. Osvědčily se mi ministrantské schůzky. Nejen chození na fotbal a do lesa, ale pánové se setkají v kostele a učí se pohybovat v liturgickém prostoru, vzdělávají se. O prázdninách jsme jezdili na týdenní pobyty. Vzdělávali se, trénovali a pak se teprve šlo na výlet nebo hrát fotbal. Účastníky jsme měli rozděleny do podle věku. Nejmenší se učili liturgické názvy, starší pak zacházení s kadidlem, kalichem, orientaci v misálu. A ti nejstarší už šli do hloubky liturgie. Učili se například lektorské službě, sepsat přímluvy k dané příležitosti nebo měli navrhnout, jak má vypadat improvizovaný presbytář. Takový kluk v patnácti letech byl pak hotový univerzální voják.

Nejlepší je, aby si kněz našel k sobě ceremonáře, kterému dá důvěru k vybudování a řízení ministrantského sboru. Někdo je musí pozvat a mluvit i s rodiči. Nemusí být dospělý. Už patnáctiletí pánové mohou být vhodnými kandidáty. Mladý a nadšený člověk může vychovat z ministrantů sebevědomé profesionály. Jako trenér v hokeji motivuje kluky, aby dobře hráli, musí podobně fungovat trenér ministrantů. Musí jim ukázat, že liturgie je něco ryzího, krásného a čistého a že zvládnout profesionálně jednotlivé úkoly je něco důstojného a prestižního. Je dobré udělat mezi kluky kariérní postup, aby začínali u zvonků, přecházeli ke kříži, svíčkám až ke kadidlu, misálu, čtení Božího slova až k ceremonářství.

Když se u oltáře motá pěti šestiletý kluk a snaží se vše udělat, jak nejlépe umí, je to roztomilé. Nepřipravený a dezorientovaný čtrnáctiletý výrostek na témže místě liturgii ruší. Žijeme roztěkaně a u oltáře by měl být řád, ne – jak říkají někteří – posvátný chaos. Při mši se modlíme, „ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem“. To by mělo být součást ministrantského kréda. Bůh je zdroj vší harmonie a krásy a kde jinde než v liturgii, kde se člověk setkává s Bohem, by měl zažívat pokoj a harmonii. Dívat se hodinu na skupinu lidí, kteří o sebe zakopávají, překáží si a běhají pro věci, které zapomněli v sakristii – to určitě nebude to pravé.

Setkávám se s bohoslovci a kněžími, kteří nikdy neministrovali. Jsou to konvertité nebo pocházejí z farností, které zkrátka nejsou úplně živé. U oltáře jako kluci nikdy nezažili velikonoční třídení.

Je pochopitelné, že takový kněz si potom nemusí vědět s organizací liturgie rady. O to důležitější potom je, aby si přibral pomocníky: varhaníka, kostelníka a vedoucího ministrantů ustanovil ceremonářem.

Nabídnout faráři, že to vezme na sebe. Já i moji kamarádi jsme vyrostli z někdejší důvěry kněze, možnosti se realizovat, dostali jsme prostor pod jeho supervizí. Když to kněz nedokáže, měl by minimálně nebránit iniciativě.

Zkušenost praví, že nejvíc člověk zažije právě u oltáře. Měl jsem na Velký pátek v pražské katedrále jednoho ministranta středního věku. Sloužil poprvé v životě. Po obřadech přišel úplně dojatý, jak ho duchovně vtáhlo, že mohl ležet při prostraci u oltáře v úplné pokoře a myslet na Kristovo utrpení, na to, jací jsme bídáci.

Za to, co dělám, jsem vděčný a v podstatě každou mši svatou prožívám intenzivně. Výjimku tvoří velké slavnostní bohoslužby, které třeba přenáší televize. To se musím hodně soustředit. je třeba hlídat čas, protokol i bezpečnost, ale takových mší není za rok zaplať Pán Bůh mnoho.