Vydání: 2014/12 Halík získal „náboženskou Nobelovku“, 19.3.2014, Autor: Martin T. Zikmund

V obou zemích, Ukrajině a Rusku, lze údajně asi ve dvanácti klášterech vypozorovat zvláštní jev: plačící ikony. Zpravuje nás o tom s odvoláním na další zdroje německý webový portál kathnet. V pravoslavné tradici prý platí tento úkaz jako znamení shůry vyzývající k pokání a varující před těžkými časy. Podle médií se plačící ikony objevily v klášterech Rostov na Donu, v Oděse, Rivně a v dalších. V Rusku se tento úkaz údajně objevil před říjnovou revolucí v roce 1917 a pak před rozpadem Sovětského svazu. Církevní vyjádření k těmto fenoménům neexistuje. Jisté však je jedno: současným sporem či střetem mezi Ruskem a Ukrajinou pravoslavné křesťanství trpí. Už proto, že Putin se k němu vnějškově hlásí a nejspíš ho i považuje – spolu se svým pojetím vlády a ruského národa (jsou to nejspíš všichni ti, kdo mluví rusky bez ohledu na území) – za pilíř své ideologie. Putin, vyškolen v KGB, ale možná nepostřehl, že náboženství je vskutku věc v první řadě niterná, nic, co by se dalo jen tak exportovat jako spasitelná ideologie made in Russia. Možná se tu nabízí jedna z nemnoha historických příležitostí, kdy se pravoslaví odmítne výslovně identifikovat s politikou cara (Putina). Naznačují to do jisté míry svobodná vyjádření moskevského patriarchy Kirilla. V takovém případě by i to zlé, co v posledních týdnech přichází z Moskvy, mohlo posloužit k dobrému. Nebudou-li plakat jen ikony, nýbrž též církevní představitelé, bude šance ze současné šlamastiky vytěžit i tuto lekci: křesťanské víře nikdy neprospěje, je-li šířena mečem. Nota bene ve jménu nacionální ideje. Pokud se totiž národ a mocenské nároky staví na tutéž úroveň jako víra – tím spíše ve vztahu k sousední zemi souvěrců – je proč plakat. Ponižují se tím totiž vlastní bratři.