Vydání: 2011/8 Ježíš ve filmu, 17.2.2011, Autor: Jan Paulas

Rudá záře nad Kladnem, Anna proletářka, Král Šumavy, Třicet případů majora Zemana, Okres na severu, Chlapci a chlapi… Co mají tyto tituly společného?

Když se člověk podívá po novinových stáncích nebo zapátrá v programu českých televizí (v současné době hlavně TV Barrandov, CS film aj.), zjistí, že všechny jmenované tituly mohl v uplynulých dvou měsících vidět na televizních obrazovkách nebo si mohl na DVD zakoupit na novinovém stánku. Po pádu komunistického režimu o budoucnosti těchto děl jen málokdo pochyboval – skončí v archivu a zapadají prachem. Maximálně se budou pouštět v den výročí Sametové revoluce jako odstrašující příklady toho, jak se u nás dřív filmovalo. Realita je ovšem jiná. Nejde o žádné přízraky z archivu, ale o každodenní přítomnost. Že nejde o žádné přehánění, o tom svědčí třeba to, že mladičká TV Barrandov, jejíž sledovanost stále stoupá, vyhlásila za divácky nejúspěšnější pořad po prvním roce svého vysílání právě seriál Třicet případů majora Zemana. A tak není divu, že se na její obrazovku po čase zase vrátil a dnes každý pátek okupuje její hlavní večerní vysílací čas (podobně kraluje i na slovenské JOJ Plus). A nezapomeňme, že tento oslavný opus o komunistické VB a StB před lety odvysílala Česká televize i TV Prima, a vyšel dokonce za pár korun na DVD. Kdo tedy chtěl studijně či ze zvědavosti zhlédnout činy chrabrého majora, měl možnost. Nebo jiný příklad: na DVD začíná vycházet celý třináctidílný seriál o okresním tajemníkovi KSČ soudruhu Pláteníkovi někde na severu. A na TV Barrandov se po majoru Zemanovi těšil divácké přízni seriál Chlapci a chlapi (líčící kterak socialistická armáda dělá z chlapců muže) nebo v současné době Žena za pultem – dílo, jež mělo vedle hereckého umění Jiřiny Švorcové oslavovat socialistické zásobování prodejen, které ve skutečnosti vypadalo úplně jinak. Z čeho pramení tento trvalý zájem o normalizační seriály či budovatelské filmy? Bývalá mluvčí Charty 77 a disidentka Petruška Šustrová, dnes novinářka a loňská držitelka prestižní Ceny Ferdinanda Peroutky, se tomu příliš nediví: „Myslím, že se lidé rádi dívají na své oblíbené herce a zároveň se při takovém pořadu ‚vracejí‘ do doby, kdy byli mladí, a opakují si příjemné vzpomínky z tehdejší doby – v každé době člověk zažívá i hezké věci, nikdy nežije jen politikou a režimem.“ Hlavním důvodem divácké obliby všech majorů Zemanů a žen za pultem je tak podle ní především nostalgie. „Dívají se ne z nostalgie po komunismu (i když někteří možná také), ale z nostalgie po minulosti jako takové, po přátelích, kteří už zemřeli, po dětech, které už vyrostly. Lidská paměť je milosrdná, zahlazuje to, co bylo ohavné a smířlivě ponechává situace a události, na které člověk vzpomíná rád.“

Když poroučí sledovanost…

Šlo přesto tomuto trendu zabránit? Právě seriál o majoru Zemanovi, od jehož prvního vysílání uběhlo letos 35 let, byl první vlaštovkou, která měla otestovat zájem diváků o toto „zboží“ a jejich reakce. Bylo to v časech, kdy se ještě aspoň teoreticky diskutovalo, zda na televizní obrazovky pouštět prokomunistické filmy a seriály. Nešlo o ty, které vyprávěly lidské příběhy v socialistických kulisách (jako seriály Sanitka, Inženýrská odysea, Dobrá voda aj.), ale o nepokrytě propagandistická díla oslavující komunistický režim. A jejich symbolem byl právě „kultovní“ seriál o majoru Zemanovi, kolem něhož se tehdy strhla bouřlivá diskuse. Jak dopadla, už víme – seriál nakonec odvysílala veřejnoprávní televize s vysvětlujícím dokumentem a následnou besedou. Měla to být jakási osvětová činnost. Jenže uběhlo pár let, zmíněné dokumenty a besedy skončily v archivu a major Zeman se nám stěhuje z jedné televizní stanice do druhé v hlavním vysílacím čase. A v jeho patách kráčí další podobné výtvory. Nebyla tehdy otevřena ona pověstná Pandořina skříňka? „Veřejnoprávní televize vyhověla přání svých diváků, nechtěla prohrát v boji o sledovanost. Kdyby normalizační seriály neuváděla ona, uváděly by je komerční televize. To ji ale samozřejmě nezbavuje zodpovědnosti,“ míní Petruška Šustrová a upozorňuje na letitý problém České televize. Pokud přijala zadání, že má zvyšovat svoji sledovanost, že má soutěžit s komerčními stanicemi o diváka, nemohla tuto příležitost zahodit. „Podle mého názoru je sice zadání veřejnoprávní televize jiné, ale to je spíš námět na jinou diskusi,“ uzavírá novinářka. V této společnosti jsou navíc podle ní mnohem horší nešvary než nostalgické sledování majora Zemana, které jen dokresluje stav jejího ducha: „Tato společnost má špatně nastavené hodnoty, v tom je ten problém.“

Pohádky pro dospělé

Nicméně zmíněné filmy a seriály idealizují komunistický režim a falšují minulost. Podle některých se to může společnosti jednou vymstít. „Tiše doufám, že i ten, kdo se rád dívá na majora Zemana, dokáže rozeznat, zda se dívá na normalizační seriál, nebo na zpravodajství, dokáže rozlišit tehdejší a dnešní dobu. Že si dokáže více či méně odmyslet ideologii,“ doufá Petruška Šustrová a upozorňuje, že dnes existuje celkem dost filmů a knih, které naopak ukazují minulost pravdivěji. „A pokud jsou dobře udělané či herecky hvězdně obsazené, mohou dosáhnout obdobné obliby.“ A nakonec trochu provokativní otázka: Nejsou nakonec tyto vykopávky z dob komunismu méně škodlivé než současné akční filmy plné násilí, krve a nenávisti? Mediální analytici mají už léta jasno, že takové zobrazované násilí škodí. Přesto ani zmíněné násilí není asi tím hlavním důvodem, proč se lidé na takové filmy dívají: „Akční filmy – podobně jako telenovely – jsou vlastně pohádky pro dospělé. Násilí a nenávist ve světě reálně existují a mnozí z nás nemají odvahu, sílu nebo chuť jim vzdorovat. V akčním filmu to obstará hrdina, do kterého se divák rád při sledování mírně stylizuje, nic to nestojí, nemusí se přitom namáhat a nic mu nehrozí,“ míní novinářka. Pro starší diváky byl možná v jejich mládí tímto neohroženým hrdinou právě major Zeman, statečný pohraničník či všechápající a všem pomáhající žena za pultem.