Vydání: 2005/38 55 let od vzniku PTP, 13.9.2005, Autor: Karla Ladwigová

Tu skladbu znám už velice dlouho. Táta ji začal hrát před lety u sv. Martina ve zdi, kam já chodil jako dvanáctiletý kluk a sedal jsem na lavici za varhanami. Po mnoha letech jsme ji pak začali hrát s tátou spolu; on vždycky improvizoval, což bylo velké dobrodružství, protože to znělo pokaždé trochu jinak. Navíc každé varhany jsou jiné, a tak vás to vždy znovu překvapí. Táta si dával velkou práci s registrací a časem se rozhodl, že improvizace dostanou podobu pevné skladby. Podílel jsem se na jejím provedení už mnohokrát, teď ale poprvé s Irenou Chřibkovou.

Stále živá slova „učitele národů“ a hluboce oslovující hudba vašeho otce... Jaký je to pocit?

Hlavně je to rozkoš – vždyť kdy se dnes potkáte s takovým textem a můžete lidem tlumočit tak úžasnou kvalitu a sílu slova? Ve srovnání s tím, co se v současné době interpretuje, je to velmi vzácné shledání. Navíc Komenský měl fantastický smysl pro humor – jeho text má vtip a nezestárl ani o den. Je to absolutně současná záležitost - ať vezmete masky, které se tam sundají, nebo nectnosti beroucí na sebe jiná jména! To vidíme přece pořád: „zrádcové a zhoubcové jména sobě změnivše, volný průchod mají...“ A v závěru vás potom „sebere“ síla návratu do hloubi srdce, ono úžasné setkání s Kristem!

Abych se přiznal, mám s tím dost práce, abych si jako interpret nepustil text moc k tělu, spíše se soustřeďuji na to, aby mi bylo rozumět. Snadná věc to není ani pro varhaníka - táta má velký cit pro atmosféru a přesnou představu situace, kterou vypráví hudbou. Nejsou to jenom noty, ale myšlenka, po níž jde.

Lze v dnešním labyrintu světa, který mnohé dost zmáhá, ještě objevit kousek ráje v srdci?

Určitě. Nemyslím si, že by se svět zrovna moc měnil. Máme pořád pocit, že dříve to bylo lepší. Z toho, co Komenský popisuje, se ale tehdejší svět zdá být stejný, ne-li horší. To, nač si stěžujeme třeba v televizi (vraždy a potoky krve), se tehdy dělo živě. Popravy byly oblíbenou zábavou a odehrávaly se veřejně, před publikem. Nemyslím si, že lidstvo bylo kdysi lepší, je jenom škoda, že není o něco lepší teď.

Měl byste nějaký recept, zvlášť pro mladé lidi, jak trefit do ráje vlastního srdce?

To vám neporadím. Člověku dá dost práce, aby se mu podařilo alespoň nepatrně, o kousek, „zpracovat sám sebe“. Ale v rámci svých možností bychom měli zkusit něco se sebou udělat (což je strašlivá dřina a ne vždy se to daří), a tím vlastně zlepšit svět jako celek.

Daří se to někdy vám osobně?