Nad Vary se konečně otevřelo jiné nebe

V sobotu byl slavnostně zakončen 45. ročník MFF Karlovy Vary. Cenu ekumenické poroty na něm získal ruský snímek Jiné nebe, který byl také oceněn porotou hlavní. Ta mu udělila zvláštní uznání. Ekumenická porota zvláštní uznání vyjádřila francouzskému mystifikačnímu dokumentu Hitler v Hollywoodu.

Jiné nebe je prvním celovečerním filmem režiséra gruzínského původu Dmitrije Mamulijana (1969). Snímek vypráví příběh muslima Aliho, který spolu s malým synem opouští své stádo ovcí. Z rozlehlých stepí Střední Asie se stěhuje do velkého ruského města, kde chce Ali po letech opět najít manželku. Ekumenická porota svoji cenu udělila snímku, který je natočen v nejlepší tradici spirituálního filmu, kdy duchovní obsah není jen předmětem příběhu, ale také způsobu, jakým je film natočen. Snímek scénáristy a režiséra Mamulijana, který v Tbilisi vystudoval a učil moderní filozofii, je od samého začátku nasycen křesťanskými symboly. Ty jasně otevírají duchovní interpretaci vyprávění o věčném tématu oběti a znovuzrození. Jiné nebe předkládá příběh hluboce duchovní pouti, který diváka vybízí k novému pohledu na svět, jenž obývá. Do sebe uzavřený Ali se ocitá v ruském velkoměstě, jehož obyvatelům nerozumí nejen jazykové, ale ani duchovně. Ali je výrazně vzdálen všemu požitkářství a povrchnosti, se kterou se zde setkává. Pokorně nese veškerá příkoří a nakonec tiše, i když dramaticky, „vstává z mrtvých“ a dochází na konec svého hledání. Film je ovlivněn mnoha zásadními tvůrci západní kinematografie (Dreyer, Bresson, bratři Dardenni, Reygadas), kteří jsou v Jiném nebi mnohdy citováni. Příběh je vyprávěn s vynecháním zásadních dějových událostí. Nikdy nevidíme „to nejdůležitější“, ale jen důsledek, který následuje. Filmu byla mnohými diváky vytýkána pomalost či dějová vyprázdněnost. Tyto námitky ovšem padají právě s přijetím možnosti duchovní interpretace celého příběhu. Jsem přesvědčen, že Jiné nebe je jediným filmem z karlovarské soutěže, který by neměl být zapomenut a který postupně dojde svého ocenění. Svým tématem i vyjadřovacími prostředky se jedná se o dílo minimálně evropské, ne-li světové úrovně. Vtipný mystifikační dokument Hitler v Hollywoodu vypráví o francouzské herečce Micheline Preslové, která se ve filmu objevuje již od konce 30. let. Začíná hledáním kopie ztraceného filmu, v němž hrála ještě před vypuknutím 2. světové války. Končí ale jako špionážní thriller o tajném spiknutí Hollywoodu proti evropské kinematografii. Film belgického teoretika filmu Frédérica Sojchera (1967) ekumenická porota vyzdvihla kvůli neotřelé obhajobě různorodosti kultur a potřeby plurality vyjádření, která se staví proti uniformitě a manipulaci.