Na pouti do Rotterdamu v duchu Taizé

Společné modlitby s tisíci mladých lidí, setkání se starými přáteli a poznávaní místní kultury, ale také přeplněné metro a tlačenice před večeří i bohoslužbou – to vše je „Pouť důvěry na zemi“, kterou každoročně v některém evropském velkoměstě pořádá komunita Taizé. Ta poslední proběhla od 28. prosince 2010 do 1. ledna 2011 v nizozemském Rotterdamu a Katolický týdeník byl u toho.

Po šestnácti hodinách strávených v autobusu vystupuje v úterý dopoledne naše skupina českých a slovenských poutníků u rotterdamské arény Ahoy, kde bude probíhat hlavní část setkání. Radost z příjezdu zastiňuje všechny útrapy nočního cestování – to zatím nevíme, že uplyne ještě několik hodin, než se dostaneme do přidělené hostitelské rodiny. Nakonec však přece jen společně s další poutnicí Káťou popíjíme odpolední kávu u van der Spekových ve vesnici Rhoon, kteří, jako tisíce rodin z Rotterdamu i okolí, do svého domova několik účastníků přijali. V dalších dnech budeme mít mnoho příležitostí poznat, že jsou to lidé přátelští a pohostinní. Ne všichni měli ale s ubytováním takové štěstí. „Přišli jsme na určenou adresu, ale nikdo tam nebyl. Až v deset večer jsme dostali zprávu, že paní, které dům patří, je na svatbě a že máme zatím jít k její matce,“ popisuje dramatický začátek pětidenní pouti Ludovic z Francie. Jejich hostitelka si je prý vyzvedla až po půlnoci.

Modlitby ve znakové řeči

Prvním bodem programu – hned po večeři, kterou jíme z plechovky přímo na betonové podlaze haly – je modlitba. Poloprázdné tribuny ukazují, že ne všichni jí přikládají stejný význam, tváře přítomných ale odrážejí soustředění a radost. Výzdobu haly tvoří oranžové látky znázorňující plachetnici a pruhy látek v liturgických barvách, na nichž jsou v angličtině, francouzštině a holandštině napsána hesla letošního setkání: radost, milosrdenství a odpuštění. Ze stropu také visí plátna s reprodukcemi Rembrandtových kreseb na biblické motivy. „Rembrandtovy obrazy každý zná, jeho kresby jsou ale pro většinu lidí nové,“ vysvětluje vznik dekorace bratr Stephen z Taizé. Poutníkům z Česka srdce poskočí zvlášť tehdy, když do mikrofonu zazní biblický úryvek v češtině. Tlumočení do svého jazyka si však může každý z účastníků poslechnout na dané rádiové frekvenci a v jedné části haly potkávám i skupinku neslyšících, pro které je zde k dispozici tlumočník do znakové řeči. Nikdo tak nemusí přijít o promluvu bratra Aloise, představeného komunity Taizé, když hovoří o prvním ze tří zvolených témat, o radosti. „Nejde o lehkovážné veselí, útěk od obtíží a utrpení. Radost, o které mluvím, je spíš vděčností za dar života,“ nese se halou a bratr Alois pokračuje: „Přijmeme-li život i celé stvoření jako dar, probudí to v nás radost a zároveň pocit odpovědnosti.“ Večerní bohoslužbu pak uzavírá pozdrav dvou dětí, Rixteho a Margit, které dnes vítají poutníky ze zemí severní a jižní Evropy. Na Českou republiku a další středoevropské země přijde řada až následující den.

Společenství s místními farníky

Vstávání do dalšího dne probíhá za tmy, a není to přitom nijak brzká hodina. Do Anglie je to totiž odsud jen kousek, časové pásmo tady ale mají stejné jako Česká republika, a tak ještě o půl deváté, kdy začíná modlitba naší skupiny v reformovaném kostele Maranathakerk, vládne šero. Zmíněnou modlitbou v místních kostelech se na pouti důvěry zahajuje každé ráno. Všichni účastníci jsou rozděleni do skupin po zhruba sto lidech a každá skupina je přidělena do jedné farnosti či sboru. Tady pak probíhá dopolední program – bohoslužba s přímluvami, biblickými čteními a zpěvy. Po modlitbě se všichni rozdělí na menší skupinky po deseti lidech a v nich diskutují nad jedním ze tří zmíněných témat. Z tohoto pořádku se vymyká čtvrtek dopoledne – naši hostitelé ve farnosti se rozhodli, že nám ukážou „místa naděje“ v blízkém okolí, a odvážejí nás na farmu De Buytenhof. Jeden z majitelů Ad Visser nám tu vysvětluje, že se věnují výrobě biopotravin a do práce zapojují tělesně či mentálně postižené lidi, u nichž asistují dobrovolníci. Produkty z farmy pak dodávají do okolních restaurací a také prodávají v obchodě, který je součástí farmy.

Semináře v mešitě i na lodi

Odpoledne ve středu a čtvrtek vyplňují semináře a workshopy, každý den se jich nabízí kolem třiceti. Zběžné prolistování brožurkou s programem ukazuje, co je jejich největším problémem – vybrat si jen jeden. Všechny totiž začínají kolem třetí hodiny, a tak je třeba se rozhodnout, jestli chcete slyšet vyprávění námořníků a námořních kaplanů, navštívit jednu z místních mešit, vydat se s průvodcem po „linii bombardování“, které v roce 1940 zanechalo město v troskách, nebo zkoumat Rembrandtovy malby zobrazující Ježíšovo dětství. K dispozici je i prostor pro osobní modlitbu a přijetí svátosti smíření, kněží jsou připraveni vyslechnout kajícníky ve většině jazyků, které se zde sešly. Pozvání do jednoho ze čtvrtečních seminářů přijali i rotterdamský katolický biskup Adrianus van Luyn a starosta Rotterdamu Ahmed Aboutaleb, aby společně s účastníky diskutovali o globalizaci a imigraci. Podle biskupa van Luyna je úkolem všech náboženství ve velkých městech vést lidi k sociálnímu chování a odpovědnosti. „Musejí však splňovat tři podmínky: být sebekritická, tolerantní a musejí usilovat o dobro celé společnosti,“ řekl mimo jiné. Starosta Aboutaleb, který je marockého původu a hlásí se k islámu, zase představil svou vizi „společenství důvěry“, které umožňuje lepší a efektivnější fungování společnosti. „Ani s miliardou dolarů však tuto důvěru nemů- žeme v lidech budovat zvenčí,“ posteskl si starosta. Role církví a náboženství ve společnosti je proto podle něj nenahraditelná.

Nový rok začíná v kostele

Posledním společným setkáním všech účastníků je modlitba o silvestrovském odpoledni v prostorách Ahoy. Její součástí je i slavnost velikonočního světla, a celá hala tak v jednu chvíli září tisíci a tisíci svíček, které poutníci drží v rukou. Do jejich mihotání pak znějí slova závěrečné promluvy bratra Aloise: „Mnoho lidí dnes nedokáže uvěřit tomu, že Bůh je miluje osobně… Tázání se po Bohu je však přesto v lidském srdci pevně zakořeněno.“ Podle představeného komunity Taizé musí každý člověk postoupit od „frází naučených v dětství“ a usilovat o rozvoj poznání i v oblasti víry. Silvestrovská noc je už věnována setkání v jednotlivých farnostech či sborech, kam byli účastníci na začátku rozděleni. Po modlitbě za trpící lidi proběhl i v „našem“ kostele Maranathakerk „festival národů“, pro nějž si účastníci z jednotlivých zemí připravili krátká vystoupení. Naše šestičlenná česká skupinka se sice početně nemohla s Francouzi, Poláky a Chorvaty měřit, přesto slavila velký úspěch s mazurkou, kterou si po náležité instruktáži s chutí zatančilo celé shromáždění. Ve farnosti pak probíhá i rozloučení poutníků s Rotterdamem v sobotu 1. ledna. Po dopolední modlitbě následuje oběd z přinesených zásob, místní nás ale bohatě hostí i holandskou novoroční specialitou „oliebol“, něčím na způsob našich koblih, ovšem s rozinkami. Stejně jako v uplynulých čtyřech dnech je i nyní vidět, s jakou péčí a radostí zde farníci poutníky hostí. „Jsem velmi ráda, že se u nás toto setkání konalo,“ svěřuje se Coby de Pagter, jedna z organizátorek místního programu. Modliteb v duchu Taizé se ráda účastní kvůli tichu, které jí umožňuje vnímat Boží slovo. „V kostele se často mluví až příliš, chybí však prostor, aby k nám mohl promluvit Bůh,“ je přesvědčena. Spiritualita Taizé jí také pomáhá soustředit se na přítomný okamžik. „Lidé tady v kostele se mne často ptají: ‚Co na tom Taizé máš?‘ a já jim říkám: ‚Běžte se podívat.‘ A teď přišlo Taizé k nim,“ raduje se Coby, když mává na rozloučenou poutníkům. A co vy? Přijedete se příště podívat taky? Nemusíte jet tak daleko, další Pouť důvěry na zemi proběhne koncem roku v Berlíně.