- Katolický týdeník

Rád bych se podělil o své zážitky z cesty do Madridu. Skutečně jsem jel celou cestu na koloběžce. Myšlenka poutě zrála několik měsíců, potřeboval jsem upevnit víru, důvěru v Boha. Chtěl jsem jít asi čtvrt roku pěšky, ale z časových důvodů to nešlo. Dostal jsem tedy nápad absolvovat pouť na koloběžce. Měla to být pouť, kdy poutník neví, co mu přinese den. Neví, kde bude spát a co jíst. Chce jen putovat každý den za každého počasí, za deště, zimy, horka, kopec nekopec, jenom jít či jet dál a dál za svým cílem.

Pouť jsem se rozhodl absolvovat převážně po svatojakubských cestách vedoucích do Santiaga de Compostela. Pro pěší poutníky je cesta rozdělena po etapách dlouhých 20–30 km na den. Já jsem se rozhodl jet denně 90 km. Každou etapu jsem obětoval za konkrétní úmysl, osobu, rodinu, společenství. Za daného člověka jsem se pak modlil růženec a další modlitby, potil a trpěl, snažil se na něj myslet, prosit za něj.

Nejsem žádný sportovec, koloběžku jsem koupil týden před cestou, a tak jsem měl „natrénováno“ pouze 50 km. Svůj osud jsem plně vložil do rukou Božích. Vzdal jsem se veškerého pohodlí, zajištěného ubytování, teplé stravy a mnohého dalšího. Kromě první noci jsem ale nikdy během noci nezmokl. Někdy jsem dostal nocleh na faře, v klášteře, jindy přespal pod nějakým přístřeškem nebo mě vzali na noc domů dobří lidé. Na cestu jsem se vydával vždy brzy ráno a končil pozdě večer, i o půlnoci.

Lidé se mě často ptali, zda jedu sám, nebo s někým dalším. Odpovídal jsem: „Ano, jedu s celou skupinou.“ A kde prý jsou? „Doprovázejí mě od začátku, celou poutní cestu – je to Bůh Otec, Panna Maria, Ježíš, Duch Svatý, anděl strážný a s touto skvělou skupinou nikdy nepociťuji samotu,“ odpovídal jsem. Stále jsem zvažoval návštěvu komunity v Taizé, hlavně místa posledního odpočinku bratra Rogera. Je to ale 200 km zajížďka a tuto časovou ztrátu bych musel dohánět. Nakonec jsem tam zajel. Vrátil jsem se po deseti letech tam, kde jsem se setkal s bratrem Rogerem. Hned jsem spěchal k jeho hrobu, který je vedle vchodu do kostela. Další den jsem odpočíval, účastnil se modliteb, pral prádlo, spal a čerpal sílu v zahradě ticha. Následující den po mši svaté a snídani jsem odjížděl směr Lyon, Valence, Nimes, Séte, Narbonne, Perpignan.

Po týdnu od odjezdu z Taizé jsem překročil hranice Španělska – měl jsem za sebou 1 982 km. Zamířil jsem do Tarragony, do českého centra, kde se účastní čeští poutníci předprogramu. Zde jsem měl krátké svědectví pro naše poutníky. Ujala se mě zdejší paní Rosa, která mě na jeden den ubytovala. Měl jsem aspoň kde vyprat a usušit prádlo.

V pátek 12. srpna vyrážím na cestu dlouhou 600 km přes hory směr Madrid. Závěr cesty byl obzvlášť náročný – vysoké teploty přesahující 40 stupňů Celsia, nedostatek vody – žíznil jsem. Pán mi dal sílu, víru a správný směr a já 16. srpna v 19.30 hodin, v den zahájení Světového setkání mládeže, zcela fyzicky vyčerpán, ale duchovně načerpán a posilněn Boží láskou, dorazil do Madridu. Měl jsem ujeto za 28 dnů 2 882 km. Na závěrečnou liturgii jsem opět dojel – to už jsem měl najeto 2 920 kilometrů. Od Svatého otce jsem byl vzdálen jen pár metrů. Při jeho prvních slovech mi vyhrkly slzy radosti i dojetí a děkoval jsem Bohu, že mi dopřál tuto krásnou a náročnou pouť vykonat až sem mezi více než milion poutníků z celého světa. Kdo by měl zájem o přednášku, nebojte se ozvat: simund.zdenek@gmail.com.