Vydání: 2015/32 Bohoslužby na dovolené, 4.8.2015, Autor: Michal Kaplánek

V roce 1950 žilo v Čechách a na Moravě 260 salesiánů ve dvanácti komunitách. Za komunistického útlaku se nemohla rozvíjet sociální dimenze pastorace, neexistovaly ani církevní vzdělávací instituce. Zatímco padesátá léta přinesla zhroucení většiny pastoračních aktivit, po návratu biskupa Trochty z vězení začátkem šedesátých let pokračovala, samozřejmě neveřejnou formou, příprava k slibům a ke svěcení těch kandidátů, kteří kolem roku 1950 byli salesiány nebo se jimi chtěli stát. Do tohoto vývoje přišel rok 1968, který znamenal částečné zveřejnění jmen salesiánů a současně zapojení některých z nich do farní pastorace. To se stalo především v litoměřické diecézi, do jejíhož vedení se vrátil biskup Trochta.
Následující období normalizace znamenalo pro salesiány nutnost zůstat nadále v ilegalitě. Současně vzrostl počet skupin mládeže, s nimiž se setkávali. Byli to většinou studenti. V druhé polovině sedmdesátých let k nim přibily skupiny dětí, pro něž tehdy mladý salesián Karel Herbst organizoval dnes již legendární chaloupky. Přibývalo také salesiánů působících ve farnostech. Čeští salesiáni totiž dovolili svým členům, aby vstupovali do kněžského semináře; před státem i před církevní veřejností pak byli kandidáty kněžství za jednu z diecézí.
Domy dětí a mládeže
Změny po roce 1989 salesiány zaskočily. Nejstarší z nich toužili pokračovat v tom, co bylo násilně přerušeno v roce 1950. Salesiáni na farách si zase nedokázali představit jiný způsob života než ten, s nímž měli zkušenost. Spolubratři zaměstnaní v nejrůznějších podnicích byli uznávanými odborníky ve svém, obyčejně technickém oboru, takže se v teologii, kterou studovali tajně, cítili trochu nejistí.
Charakteristickým znakem českých salesiánů jsou salesiánská střediska mládeže, která vznikla v devadesátých letech většinou při farách, a to v návaznosti na myšlenku oratoře Dona Boska. V té době se čeští salesiáni obraceli především na tři cílové skupiny: na věřící a jejich děti, na děti navštěvující školy v okolí středisek a nakonec na tzv. neorganizovanou mládež. Pro každou ze skupin vznikla odlišná programová nabídka.
Od roku 1996 se z některých salesiánských středisek staly domy dětí a mládeže, jejichž provoz je podporován MŠMT. To s sebou přineslo povinnost vyhovovat legislativním požadavkům kladeným na školská zařízení, včetně kvalifikačních předpokladů. Děti, s nimiž salesiáni pracovali od začátku devadesátých let, postupně dospívaly. To znamenalo pro salesiány novou výzvu: nabídnout dospívajícím něco víc než jen zaplnění volného času. Vzhledem k tomu, že se na přelomu tisíciletí začala v ČR formovat nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, začala některá salesiánská střediska nabízet právě tuto sociální službu. Protože většina salesiánů nemá pro tuto práci odpovídající vzdělání, jsou odkázáni na zaměstnance, kteří ho mají.
Většina komunit má na starosti jak středisko, tak farnost. Cílové skupiny mládeže „kostelní“ a „střediskové“ jsou však odlišné. Přes veškerou snahu se daří propojit tyto dva světy jen výjimečně. Jak ve farnostech, tak ve střediscích chybí totiž odborné rozpracování spojení evangelizace a výchovy, které by mohlo být poznávacím znamením salesiánského díla. Salesiáni pro svůj budoucí rozvoj potřebují nejen vlastní vzdělávací instituce, ale také vlastní tým vědeckých pracovníků, který by rozvíjel koncepci salesiánské výchovně-pastorační činnosti.