- Katolický týdeník

Stále znovu překvapuje dokonalost, která od nepaměti provází to, čemu dala vzniknout japonská kultura. Miyako Ishiuchi se v polovině března zúčastnila své vernisáže v Langhansově galerii v Praze. V doprovodu velvyslance Japonského království viděli hosté drobnou starší dámu, oblečenou ve světlém, tradičním kimonu, ozdobeném malými kvítky. Pronesla pracně několik českých vět a přešla do japonštiny, nám většinou nesrozumitelné. Jenom málo Čechů dovede číst nádherné japonské znaky, které vedle českých textů provázejí výstavu fotografií. Fotografie je jenom zdánlivě řečí bez hranic. To, jak a na co se díváme, souvisí neoddělitelně s vývojem konkrétní civilizace a její kultury. Odlišnost japonského pohledu vybízí k trpělivosti: okamžik vzniku snímku nám odkrývá široké a hluboké souvislosti.
V členitých prostorách Langhansovy galerie je výstava rozdělena do šesti kapitol. Jejich názvy si návštěvník, vstupující do jednotlivých místností, čte na veřejích dveří: PŘÍBĚH YOKOSUKY, města autorčina dětství v sousedství americké vojenské základny. APARTMÁ, vybydlené byty chudých lidí. NEKONEČNÁ NOC, opuštěné prostory veřejného domu. 1.9.4.7, ruce a chodidla autorčiných vrstevnic. AŽ NA KŮŽI, detaily těla pětaosmdesátiletého tanečníka. MATČINO, vzpomínky na starou matku v oblecích a předmětech, které po ní zbyly.
Vlastním tématem Miyako Ishiuchi je ale čas a jeho působení na lidi a prostředí, v němž žijí. Je to lidský život, projevující se opotřebováváním a zanecháváním stop okolo sebe. V plynutí času hledá autorka to, co spojuje lidi navzájem, a také přírodu a všechno živé. Ruce a nohy na výstavě nepatří zřejmě modelkám. Ženy, jejichž jsou součástí, už hodně pracovaly a chodily, pěstění nehtů není jejich hlavním zájmem. Přesto jde o ruce krásné, rozptýlené světlo modeluje souhru měkkých a pevných částí do obrazu sochy. Také před velkými fotografiemi detailů těla nahého starce divák vzpomene na sochy. Hlavně na ty, jimž vítr a déšť za staletí rozrušil původně hladký povrch do filigránských struktur. Zrání se neobejde bez zraňování a jeho historie se projevuje v jizvách.
Podobně jako kaligrafie, aranžování květin či psaní básní zaujímá fotografování v Japonsku jiné místo než u nás. Svědčí o tom několik fotografických knih, vydaných autorkou v její vlasti. Příběh Yokosuky, vystavený u Langhanse, je jenom výběrem z velkého množství snímků, které ve svém celku tvoří autentický obraz mnohovrstvé vzpomínky. Podobně jako u figurálních snímků málokdy uvidíme tváře, u městských obrazů se nepotkáme s celkem, s vedutou tak, jak jsme zvyklí u nás. V Praze by Miyako Ishiuchi sotva fotografovala Hradčany či Karlův most – spíš na periferiích by se cítila doma, tam, kde otisky života nemusí respektovat historická klišé. Turistické fotografování, závislé na objevování novinek, je asi protikladem autorčina usilování: to míří dovnitř, ke koncentraci, k prostotě a síle výrazu.
Výstava japonské fotografky je v pražské Langhans Galerii otevřena do 1. června 2008.